Naší vlastí je jednotné

Č E S K O S L O V E N S K O

Důvody vzniku Česloslovenska
Vznik Československé republiky 28. října 1918 byl vyústěním tužeb českého a slovenského národa ve dvou směrech:

• Nastolení spravedlivějšího společenského pořádku - zrušení zbytků feudálního bezpráví, zlepšení sociálního postavení pracujících lidí, vybudování demokratické společnosti. Humanisticky založenému T.G.Masarykovi a jeho spolupracovníkům se sice nepodařilo prosadit všechny pokrokové změny proti odporu pravicových skupin (velkého kapitálu, části církve, majitelů půdy a pod.), ale ve srovníní s dřívějšími poměry to byl velký krok kupředu.
• Vymanění se ze staletí trvající německé (a na Slovensku částečně též maďarské) nadvlády. Masaryk, Štefánik a řada dalších osvícených veřejně angažovaných lidí pochopili, že Čechové a Slováci jsou v podstatě jen dvěma větvemi jediného národa "československého" a teprve jako takový patří do velké "rodiny" národů slovanských (spolu s Polským, Ruským+Ukrajinským+Běloruským, Bulharským, Srbským+Chorvatským, Slovinským ...).

Pravda, byly zde určité rozdíly v jazykových a kulturních i společenských tradicích obyvatel v českých a slovenských zemích - staletý útlak pod rozdílnými národy (v Čechách pod německým, na Slovensku pod maďarským) a v důsledku toho vzájemná izolace, musely zanechat své stopy. Tyto rozdíly, včetně rozdílů v hospodářské úrovni, se však podařilo úspěšně vyrovnat a (s výjimkou tragických let 2.svět.války, kdy oba naše národy byly od sebe násilně odtrženy) po celá desetiletí Češi, Moravané, Slováci harmonicky spolu žili ve společné vlasti a svými drobnými rozdíly se vzájemně doplňovali a obohacovali (můžeme zde ponechat stranou drobné excesy, používané někdy jako záminka k rozporům). Rovněž vztahy Československa s okolními státy byly na docela dobré úrovni a byla reálná šance postupně zapomenout na dřívější křivdy a nepřátelství.

Historické kořeny - národní obrození, panslavismus
Slovanské národy, obývající značnou část střední a východní Evropy, byly nuceny po celá staletí čelit tlaku silnějších a agresivnějších sousedů, především německého. V 18. a 19. století, pod vlivem větší vzdělanosti a slábnutí feudální a církevní nadvlády, se u porobených národů šířeji uplatňovaly emancipační snahy a národní obrození. Osvícení myslitelé se tyto snahy snažili zobecnit do širších souvislostí v koncepci tzv. panslávismu: snahy o spojení a spolupráci všech Slovanů. Nikoli proto, aby uplatňovali sílu a nadvládu, ale aby byli ostatním národům vzorem ve vrozené mírumilovnosti a dobrotě srdce *) - aby bylo lépe na světě!
*) V tom je právě diametrální rozdíl oproti podobně znějícímu pangermanismu, který prosazuje hegemonii německého národa a jeho nároky na expanzi a nadvládu nad jinými národy.
   Německý humanistický filosof a spisovatel Johann Gottfried Herder (1744-1803) ve své knize "Myšlenky k filosofii dějin lidstva" napsal na svou dobu a národnost vemi pozoruhodné stanovisko o vstřícné a pokojné povaze Slovanů a jejich úloze pro moudrou a pokojnou koexistenci národů:
   "Slovanské národy zaujímají na zemi větší prostor než v dějinách, kromě jiného i proto, že žily na územích Římanům vzdálenějších.Vzdor událostem tu i tam zaznamenaným, nevrhali se Slované do válek a dobrodružství jako Němci. Spíše postupovali tiše za nimi a osídlovali uprázdněná místa a země, až se nakonec stali držiteli rozsáhlého pruhu země sahajícího od Donu k Labi, od Baltického moře až k Jaderskému moři. Ještě nikdy neosídlil v Evropě jeden národ oblast rozsáhlejší. Po všem tom plenění předchozími procházejícími národy byla jejich nehlučná pilná přítomnost pro tyto země blahodárná. Pečovali s láskou o zemědělství, o četná stáda a obilí a také všelijaká domácí řemesla a s produkty své země a píle provozovali všude užitečný obchod. Věnovali se hornictví, uměli tavit a slévat kovy, těžili sůl, tkali plátno, vařili medovinu, pěstovali ovocné stromy a vedli svérázný život naplněný veselím a hudbou. Byli dobromyslní, v pohostinnosti až marnotratní, milovali volný venkovský život. Ale byli poddajní a poslušní, loupení a plenění jim bylo proti mysli. To všechno jim nepomáhalo proti útlaku, ba spíše k němu přispívalo. Poněvadž se neucházeli o nadvládu nad světem, neměli bojechtivá dědičná knížata a raději se uvolovali platit daně, jen když mohli v klidu obývat svou zemi, mnohé národy, většinou však německého původu, se na nich krutě prohřešily. A to často pod průhlednou záminkou šíření křesťanství. Pro "hrdinné" Franky bylo jistě mnohem pohodlnější zotročit pilný národ pěstující zemědělství a obchod, než aby se sami těmto dovednostem naučili. Můžeme se divit, že se měkká povaha tohoto lidu - i když mu v plamenném odporu nechybělo na statečnosti, zvrhla po staletí proher a nejtrpčího hněvu na křesťanské pány a uchvatitele v otrockou liknavost, úskočnou a krutou? Ale kolo neustále se měnícího osudu se nezadržitelně otáčí. A poněvadž tyto národy obývají v Evropě většinu území, bude muset evropská politika zanechat válkychtivosti a víc podporovat tichou píli a pokojné vzájemné styky. A vy, tak hluboko kleslé, pilné a nešťastné národy, tak konečně procitnete z dlouhé dřímoty, zbavíte se otrockých pout a budete užívat svých krásných končin od Jadranu až po Karpaty, od Donu až k Labi, jako svého národního kmenového vlastnictví."
   Odhlédneme-li od určité idealizace (Slované jako jeden národ, vnitřní rozpory a nesvornost), je Herderův pohled "z druhé strany" obdivuhodně čestný a vystihující podstatu věci; vycházel ze znalosti poměrů při svém působení ve středo- a východoevropských teritoriích.

Rozdělení Česloslovenska
Poznámka k jazykovým rozdílům:
Pro nás, kteří žijeme na Moravě, jsou argumenty o rozdílnosti češtiny a slovenštiny směšné: Kdo někdy slyšel třebas hanácké nářečí jistě uzná, že rozdíly mezi hanáčtinou a spisovnou češtinou jsou přinejmenším tak velké, jako rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. A přesto žádného rozumně uvažujícího Hanáka nenapadne, že by nebyl Čech (Čechoslovák) a nebude požadovat oddělení a vytvoření samostatného Hanáckého státu.
   Rozbití Československa v polovině 90.let (r.1993) je proto třeba chápat jako politický podvod na milionech našich občanů - jako vlastizrádný zločin, který, pokud jej nelze právně potrestat a napravit, by měl být odsouzen aspoň morálně. Aktivně se na něm podílelo jen několik desítek osob na obou stranách (více na slovenské, hlavně v Bratislavě a Žilině); ostatní občané byli velkou většinou proti, někteří byli zmanipulováni (šovinistická propaganda je z psychologického hlediska u mnohých lidí velmi účinná - ono je to velmi pohodlné svalit vinu za nezdary na někoho jiného).
   Jedno je třeba ale ocenit: že se rozdělení událo pokojným způsobem, bez násilí a krveprolití! (ti, v jejichž partikulárním zájmu se rozdělení stalo, by byli mnohdy ochotni "jít přes mrtvoly" a vyvolat občanskou válku jako v Jugoslávii).

Společně do Evropské unie
Názory na Evropskou unii (EU) se mezi politiky i občany u nás i v ostatních zemích značně liší; to však leží mimo rámec tohoto tématu. Pojmeme-li to z pozitivního hlediska, je v rámci společné Evropy možná(?) větší pravděpodobnost, že se budou prosazovat spravedlivější celoevropské normy v otázkách ekonomických, kulturních, sociálních, ekologických, právních, rozvoje vědy a vzdělání.
Lze snad očekávat i odstup od nyní prosazovaných "tržních" mechanismů ve školství (rovný přístup ke kvalitnímu vzdělání) a zdravotnictví, dále otevřenost v komunikaci s celým politickým spektrem bez dosavadních předpojatostí, diskriminací, lustrací a podobných přežitků nedemokratických přístupů.
   Vstup do EU snad poněkud zmírní i některé negativní dopady rozdělení našeho státu. Součástí EU totiž jsou, nebo se staly, i okolní státy, v nichž některé nacionalistické síly a skupiny byly pro naše rozdělené a oslabené země potenciálním nebezpečím. Přece jen však pozice dvou malých "nových" zemiček (pokud úzce nespolupracují, čemuž se současní politikové brání) v EU a šance něco pozitivně ovlivnit, je citelně menší, než kdybychom tam vstoupili jako Československo; svou váhu by jistě měla i dlouholetá kontinuita od r.1918.

Plnoprávní členové, nebo parazité a patolízalové?
Ještě bych si dovolil drobnou závěrečnou úvahu o možném stylu našeho působení v EU. Jsou pro nás dvě krajní možnosti (a samozřejmě mnoho různých dalších kombinací):

1. Být parazitující a morálně rozkladnou přítěží - jen stále natahovat ruku po dotacích a investicích a za to servilně podporovat každou špatnost bohatých a mocných kruhů toužících po světovládě.
2. Být rovnocennou a plnohodnotnou součástí – když už nemůžeme významněji participovat ekonomicky, mohli bychom významněji přispívat v kulturní oblasti a pomáhat kultivovat společenské klima. Vnést náš tolerantní slovanský postoj mající tradici již od dob národního obrození, spolu se zkušenostmi z éry “socialismu” v duchu konvergence pokrokových přístupů k vývoji společnosti.

Která z těchto dvou krajních možností převáží, závisí na řadě vnitřních a vnějších okolností.
Vzpomeneme-li na hanebný postoj našeho bývalého prezidenta k agresi proti Jugosláviii (na rozdíl od prezidenta nynějšího), či podporu naší vlády nedávné agresi proti Iráku, zdá se, že zatím bohužel převládá pod č.1...
   Buďme ale optimističtí a věřme v postupné převládání bodu 2. Hrdých a přitom tolerantních a kultivovaných lidí na to máme dost, jen je zatím není příliš "slyšet" v pokřiku těch, co prosazují bod 1.

RNDr. Vojtěch Ullmann