Tradiční hudba středního východu a islámská hudba

Přes veškerou různorodost tradiční hudby blízkého a středního Východu má tato hudba některé společné prvky vycházející z arabsko-perské tradice a ze silného vlivu islámu.

Vznik, učení a vývoj islámu
Pro lepší pochopení kulturních a duchovních tradic předního a středního východu (a tím i jeho hudby) bude možná užitečný aspoň letmý pohled na vznik, učení a historický vývoj určujícího náboženství této oblasti - islámu. Islám je historicky nejmladším ze tří velkých monoteistických náboženství (judaismus - křesťanství - islám).
Zakladatelem islámu byl arabský prorok Muhammad - Mohamed, který se narodil v městě Makka - Mekka kolem r.570 n.l. V té bobě nemělo arabské náboženství ani společnost žádný pevný systém, trpělo primitivním modlářstvím, polyteismem a animismem, celkovým úpadkem morálky. K Mohamedovu prorockému povolání a osvícení došlo podle islámské tradice v jeho asi 40 letech, kdy při rozjímání v jeskyni na hoře Hirá se mu zjevil anděl Gabriel a přikázal mu, aby přednášel Quarán (Korán) - božsky inspirované poselství Alláha. Arabské slovo Alláh je sestaveno ze slov al-láh a jeho významem je (univerzální) Bůh. Tento Bůh je zcela transcendentní, nemá žádné podoby ani druhy, je stvořitelem všech věcí, vševědoucí a všemohoucí, soudce nad všemi lidmi. Existuje od věčnosti do věčnosti, je nedosažitelný a fyzicky nepostižitelný. Je nejzasší skutečností, jíž se muslimové bezvýhradně podrobují: islám je přísně monoteistickým náboženstvím poddanosti.
Nejdůležitější výrok o Bohu je obsažen ve vyznání víry, tzv. šahádě: "La iláh illa Alláh;" - "Není boha mimo Boha", k níž je připojeno: "Muhammad rasúl Alláh" - "a Mohamed je Boží prorok". Toto vyznání je 5-krát denně zpěvně vyvoláváno muezíny (mu a zín - ten kdo svolává) z věží minaretů, kteří svolávají věřící muslimy ke společné motlitbě.
Boží poselství přednášel Mohamed od r.610 až do své smrti v r.632. Jeho žáci a následovníci sebrali a zapsali tyto texty. Tak vznikl Korán, obsahující ve 114 kapitolách (súrách) "pravé a nefašované" poselství Boha lidem o tom, co mají dělat a jak mají žít. První kapitola neboli súra Svatého Koránu začíná verši :
"Ve jmému Boha milosrdného, slitovného.
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého, milosrdnému, slitovnému, vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch,
jež zahrnuls milostí Svou, ne těch na něž jsi rozhněván, ani těch kdo v bludu jsou!"
Pozn.: S tou milosrdností a láskou muslimského boha to však není myšleno příliš vážně - viz níže "Nenávist, vraždění a "džihád" v islámu".
Korán je napsán v klasické arabštině, přičemž někteří ortodoxní muslimové neuznávají jeho překlady do jiných jazyků, o nichž tvrdí, že zkreslují "pravé božské poselství".
Mohamed a jeho žáci samozřejmě vycházeli při formulování textu Koránu z některých starších náboženských učení, zvláště ze Starého zákona, Tóry, částečně i z Nového zákona (Evangelia). V mnohých aspektech se však Korán od Bible zásadně liší, např. neuznává koncepci Svaté Trojice, Ježíš je jen jedním z proroků...
Slovo islám znamená "poddanost" nebo "zavázanost" Alláhovi ve smyslu Mohamedova poselství obsaženého v Koránu. Slovo muslim pak označuje toho, kdo vyznává a praktikuje islám.
Kromě Koránu je pro muslimy závazný kanonický zákon šaría ("ceska k pramenu"-života), založený na zásadách koránu, který řídí celý muslimův život v náboženské i občanské oblasti. Obsahuje řadu povinností, příkazů zákazů, včetně trestů za porušování. V každodenním životě muslimů je obsaženo pět rituálních úkonů :
1. Opakovat vyznání šahády: "Není boha kromě Alláha a Muhammad je Alláhův prorok".
2. Modlitba směrem k Mekce pětkrát za den.
3. Dobročinnost, poskytovat určitá procenta ze svého příjmu.
4. Dodržovat předepsaný půst, zejména v období ramadánu.
5. Aspoň jedenkrát za život vykonat pouť do Mekky.
Posvátným místem, "chrámem", muslimů je masdžaid - mešita. Je to místo pro uctívání a vzývání Boha, pro modlitby, rozjímání, studium Koránu, kázání, porady, rozhodování i soudní činnosti. Mešity mívají impozantní vzhled a skvostnou ornamentální výzdobu. Nejsou tam obrazy, zobrazování Boha je podle islámu nepřípustné, Boha nelze nijak poznat a zobrazit.
V prvních letech své prorocké činnosti se Mohamed setkával v Mekce s nepochopením a pronásledováním, a tak v r.622 z Mekky odešel do Jatribu, který pak proslul jako al-Madína - město prorokovo - Medina. Tento pro muslimy významný rok byl přijat jako počátek islámského letopočtu. Při svém úspěšném působení v Medině získal Mohamed velké množství přivrženců, v jejichž čele se pak triumfálně vrátil do Mekky, kde se stal náboženským i světským panovníkem a učinil z ní hlavní poutní centrum islámu, kterým je dodnes.
Náboženským střediskem muslimského svatého města Mekky je starobylá svatyně Kába, kterou Mohamed zasvětil Alláhovi. Je to kamenná krychlová stavba na prostranství obestavěném impozantním amfiteátrem (na obrázku vlevo), do jejíž zdi je vložen černý posvátný kámen - meteorit uctívaný již v předislámské Arábii. Na dalších obrázcích jsou ukázky interiéru a architektonické stavby některých mešit :

Po náhlé smrti Mohameda v r.632 vznikly spory o nástupnictví (chalífát) v oblasti náboženské a světské: nástupce proroka by měl být panovník - chalífa neboli kalif, který by byl zároveň vůdcem a nástupcem náboženským - imámem. Otázka "pravých" nástupců Mohameda se stala příčinou rozdělení v řadách islámu. Sunnitští muslimové přijali zásadu voleného úřadu. Takovou volbou, jíž se účastnili předáci islámu v hlavním městě Medině, byli zvoleni tři první kalifové (Abú Bakr,Umar, Uthmán). Dodnes sunnitská větev islámu představuje umírněný směr, relativně otevřený toleranci a pokroku.
Šíitští muslimové naopak tvrdili, že "pravé" vedení a následnictví by mělo být určeno prorokovou "pokrevní linií" a prosazovali za imáma Mohamedova bratrance a zetě Alího ibn Táliba, který se oženil s Muhammadovou dcerou Fatimou. Z jejich manželství vzešli Mohamedovi vnukové Hasan a Husajn. Alí ibn Táliba se sice stal čtvrtým kalifem, avšak v r.661 byl zavražděn. Byl pak zavražděn i jeho syn Hasan; novým imámem se stal jeho bratr Husajn, ale i on byl r.680 zavražděn. Vyznavači tohoto směru Mohamedova následnictví vytvořili hnutí "ši at Alí" - "Alího stranu". Alího a jeho nástupce považují za pravé a neomylné učitele s božskými schopnostmi. Šíitští muslimové ("straníci"), kteří tvoří asi 20% všech muslimů, se svými náboženskými vůdci -mudžahídy, jsou známí svou přehnanou horlivostí pro věc islámu, se sklony k fundamentalismu. Tito šíité (resp. ti, kdo zneužívají jejich pošetilý náboženský zápal a nesnášenlivost) jsou dlouhodobě zdrojem násilí a boje proti pokroku v arabském světě. Nepřekvapuje proto, že v současné době právě zde vznikla živná půda pro rozvoj terorismu.
Je zajímavé, že ve středověku byla islámská církev daleko tolerantnější k jiným náboženstvím než církev katolická. Muslimští panovníci sice vedli kruté války (v rozporu s Koránem), ale na dobytých územích ponechávali obyvatelstvu relativní náboženskou svobodu. Známé bylo např. dobré soužití s hindiusty v Mughalské říši v Indii. Katolíkové vedli proti muslimům křížové výpravy spojené rovněž s krutým vražděním a drancováním (opět v rozporu s Biblí), navíc však nutili nekompromisně všechny obyvatele na dobytých územích k přestupu na křešťanství - nechvalně známá "evangelizace ohněm a mečem". Projevilo se to např. i ve Španělsku, kde za muslimského panování existovala náboženská snášennlivost, zatímco po rekonqistě byli všichni muslimové a židé, kteří nechtěli přestoupit na katolickou víru, vyhnáni ze země a ve Španělsku zavládla krutá inkvizice a náboženský fundamentalismus.
Pro vývoj islámu a jeho kulturní tradice byl důležitý islámský mysticismus, který se rozvinul v hnutí zvaném súfismus. Mystikové súfí usilují o intuitivní a emotivní prožitek jednoty s Bohem, pěstují lásku k Bohu. Název "súfí" je odvozen od arabského slova "súf " - vlna, neboť tito mystikové nosili prostý vlněný oděv na rozdíl od okázalého světského oděvu.
Muslimů je v současné době na světě více než asi 1,5 miliardy, je to po křesťanství druhé nejpočetnější náboženství. Počet mešit ve světě se odhaduje na 300 000 - 400 000. Největší počet muslimů žije v oblasti jihozápadní Asie a severní Afriky - arabské zamě, Turecko, Pákistán - kde představuje více než 90% obyvatel. Velké množství muslimů se vyskytuje i v jižní a jihovýchodní Asii, Indii a Africe. V Evropě je to jen zhruba 6%, v Americe 0,6%. Narůstající migrace však zvyšuje počet muslimů v některých Evropských zemích, což vede k nárustu kriminality, často i s nacionální a náboženskou motivací (jak je stručně diskutováno níže).

Nenávist, vraždění a "džihád" v islámu
Téměř každý náboženský směr se prohlašuje za jediný "správný" a staví se negativně a nepřátelsky k jiným náboženským vyznáním (určitou výjimkou je snad buddhismus a některé směry hinduismu). Pramení to z logické nepravdivosti každého náboženství. Islám je v tomto ohledu nejradikálnější! Velká většina islámských kněží - ajatolláhové, imámové - ukládají věřícím povinnost bezvýhradné poslušnosti a víry v učení Koránu (či v jejich účelovou interprataci) a povinnost muslimů šířit islám a bojovat proti všem kteří jej navyznávají. Všechny lidi, kteří islám nevyznávají (např. křesťany či ateisty, bez ohledu na jejich lidské kvality), nazývají nevěřícími padouchy a jsou povinní je nenávidět a dokonce i vraždit!
Tento povinný muslimský postoj se nazývá slovem džihád (arab. = snaha o důležitou věc). Může mít několik forem či úrovní. Na osobní úrovni - džihád srdcem a jazykem - je to rozumná snaha o správný mravní život a šíření těchto myšlenek kázáním spoluobčanům. Problematický a nebezpečný je však násilný džihád mečem - vraždění a vedení "svatých" válek proti "nevěřícím", v jejich pojetí proti všem nemuslimům. Radikální islámští kněží vyzývají k "oddanosti muslimů pro džihád a zabíjení pohanů pro Alláha - nikdo by neměl být ušetřen, je to čest pro věřícího". Takto zblbnutí muslimové v různých zemích provádějí vražednou teroristickou činnost proti zcela nevinným a nezainteresovaným lidem, pod heslem "Alláhu akbar" (Alláh je převeliký). Toto heslo je zde však zcela nesmyslné - v tomto pojetí Alláh je hloupý krutý ubožák, stejně jako jeho vyznavači... Lapidárně řečeno: pokud to někoho baví, ať bije hlavou o zem a blekotá nesmysly, má na to plné právo. Ale ať to dělá v soukromí a nevnucuje to druhým!

Pokud nebude reformován, nyní praktikovaný islám je zločinné náboženství, které by mělo být zrušeno či zakázáno! Aby nekazilo lidem život a dokonce nevraždilo nevinné lidi.
Architektonicky cenné mešity by měly být přeměněny na muzea, ostatní zrušeny a předělány pro jiné účely, či zbourány. Stavění nových mešit, zvláště v neislámských zemích, je zavrženíhodný nesmysl.
Islám do evropské demokratické společnosti nepatří !

Tato kritika islámu se však nevztahuje na naprostou většinu věřících, kteří jsou slušní, netrpí nenávistí a neubližují bližním kvůli odlišné náboženské orientaci. Týká se to jen fanatiků s "vymytými mozky" a některých kněží - imámů, kteří svým věřícím tuto nenávist kázají. Ti jsou fakticky spoluviníky zločinů islámských radikálů a měli by být též povolání k zodpovědnosti.
Ostatně, evropské křesťanství za feudalismu též prošlo touto etapou nenávisti, vraždění "kaciřů", náboženských válek. Ale díky společenskému pokroku svobody a demokracie se z tohoto marasmu po roce zhruba 1750 již dostalo. V některých islámských zemích to však přetrvává dosud.

Ney - orientální rákosová či bambusová podélná flétna různé délky (do cca 60cm), s 6 předními a 1 zadním otvorem. Pochází ze starověkého Egypta, je rozšířená po celém středním východě a patří k základním nástrojům persko-arabské hudební tradice.
Out - tradiční arabská loutna
Tanbura - dlouhokrká loutna
Kanun - turecká mnohostrunná citera (75 strun)
Kemenče - malé housle, hraje se na ně jak na violocelo

	Některé typické nástroje tradiční hudby středního Východu :
Tár Kemenče Rabab		Ney - flétny různé délky Kanun
	O u t Tombak

Tombak (zvaný též Dumbek nebo Zarb) - jednoblanný vertikální buben, často s keramickým korpusem
Daf - velký plochý perský rámový buben, používaný často při dervišských obřadech Zikr
Mazhar - jednoblaný bubínek
Kudim - malé tympány
Halile - činely
Dutár - středoasijská dvoustrunná loutna
Gidžak, Satú - smyčcové nástroje
Tár - dlouhokrká loutna rozšířená v Íránu, Azerbajdžánu i Arménii
Rabab - tradiční persko-afgánská loutna s 5 hlavními strunami a 13 sympatetickými, má posunovatelné pražce. Loutna pro zvonivé drnkání typické v arabské hudbě.
Z rababu se vyvinul indický Sarod.

Perská klasická hudba instrumentální - styl Dastgah a Avaz
Flétna ney: Hossein Omoumi, Tombak, daf: Madjid Khaladj
Perská klasická hudba vokálně-instrumentální - styl Dastgah, Asfahar, Esfahan
Zpěv: Sima Bina, Flétna ney: Hossein Omoumi, Tar: Madjid Derakhshani, Tombak: Madjid Khaladj
Azan - muezínové z Aleppa
..............
Tariqua - hudba zpívajících dervišů z Turecka
...................
Tamas - palestinská hudba
Loutna out: Samir a Visar Džumbarovi
Maval - mystické zpěvy z Egypta
...................
Baba Bulehšah: súfijské zpěvy quavali
Zpívá: Abida
Keroglu - turkmenské epické zpěvy
..................bude doplněno

Hudba:	Indická	Čínská	Tibetská	Japonská	Pravoslavná	Katolická	Islámská
Antropický princip aneb kosmický Bůh					Gravitace, černé díry		Věda a víra
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie