h1{font-size:18px;}
Věda a náboženství: soulad či protiklad ?
Vědecké zkoumání Náboženské obřady
Věda a umění -
to jsou dvě základní složky lidské kultury, odlišující
lidský rod s abstraktním myšlením od ostatních
živočišných druhů v přírodě. A třetí fenomén
vyskytující se v lidské civilizaci je náboženství.
Mezi těmito třemi oblastmi jsou mnohé podstatné rozdíly,
avšak je zde i řada paralel, společných východisek
a koncepcí. V této naší úvaze se pokusíme objektivně
zamyslet nad často diskutovaným vztahem mezi vědou,
především přírodovědou a náboženstvím.
Poznámka: Často používané slovní spojení "věda
a víra" jsme zde neužili proto, že může být
poněkud zavádějící - občas vzniká nedorozumění (někdy i
úmyslné) pramenící z toho, že slovo "víra"
nemusí vždy znamenat víru náboženskou. Z formálního
hlediska je věřící např. i člověk, který se
rozhodne postavit dům: věří, že se
mu toto dílo podaří (a má
téměř vždy pravdu). Nic takového zde
samozřejmě nemáme na mysli...
Vznik fenoménu
náboženství
První pověry a jednoduché "náboženské"
představy vznikaly již v počátcích vývoje lidského druhu,
v předcivilizačním období. Lidé žili přírodním způsobem
života. Příroda jim na jedné straně poskytovala obživu a
základní podmínky života, na druhé straně však museli
tvrdě bojovat o přežití. Vedle blahodárných vlivů se
setkávali s krutostí živlů a s mnoha dalšími nebezpečími
a škodlivými jevy, které ohrožovaly jejich zdraví a život.
Tyto jevy pocházely především z "rozmarů" okolní
přírody, ale také často ze zlého jednání ostatních lidí.
Těchto škodlivých jevů se lidé báli,
snažili se před nimi chránit, avšak často byli proti nim
bezmocní. Pro vznik náboženství pak byla rozhodující ta
skutečnost, že většinu jevů v přírodě si lidé
nedovedli vysvětlit a připisovali jim nadpřirozený
původ *). Záhadné a mocné síly,
stojící za těmito jevy, si lidé personifikovali
v nadpřirozené bytosti, z nichž se později
vyvinula mytologická představa božstva a v
některých směrech posléze jednoho Boha.
*) Pověry pramení z nejistoty. Je hodně
věcí a událostí, které nedovedeme ovlivnit či předvídat.
I nyní mnoho lidí věří v astrologii, parapsychologii,
homeopatii a pod. My
lidé jsme navíc tvorové "mytofilní"
a máme rádi tajemné a neuvěřitelné příběhy, a to i tehdy
když jsou vymyšlené. Svou roli při formování
náboženských představ sehrály i sny, které
je někdy těžké odlišit od reality.
Tyto sny se mohou prolínat s viděními a přeludy
vyvolanými nemocí či bylinami s psychoptropními účinky (uvažuje se i o vlivu elektromagnetických polí z
geomagnetických bouří, vznikajících zhruba jednou za 40 let
při interakci nabitých částic ze slunečních erupcí se
zemským magnetickým polem). Tato vidění
si lidé ve své fantazii interpretují v duchu
své kultury. V minulosti to byly náboženské představy - zjevení
podle obrazů visících v chrámech (jako je p.Marie v
tradičním vyobrazení). Nyní to jsou často i UFO a
mimozemšťané podle různých sci-fi v televizi. Jedno staré
anglické přísloví říká, že "Lidská
hlava je věž, ve které nejvíc straší!".
Tedy ve skutečnosti "člověk si
stvořil Boha k obrazu svému" (i když později některé náboženské směry tvrdily
opak, že "Bůh stvořil člověka k obrazu svému") *). A tak, jak ze zkušenosti věděli, že silného a
mocného člověka si lze usmířit a naklonit chválou, dary a
službami, věřili že nadpřirozené bytosti, démony či
božstva, si lze příznivě naklonit a usmířit uctíváním,
obětmi, obřady, modlitbami, (boho)službami - vznikl fenomén kultu.
*) Antičtí Řekové měli v této otázce
zdravý nadhled když tvrdili, že "Kdyby voli měli
bohy, byli by bohové rohatí"...
Náboženská víra často dělá z Boha podobného duševně
omezeného ubožáka s negativními vlastnostmi jako je člověk,
s jeho ego, sebestředností, ješitností.
Božstvo či Bůh v tomto
pojetí byl vlastně jakousi "institucí splněných
přání". Splnění lidských přání si zde lze
vyprosit, vynutit či "vytrucovat" prostřednictvím
určitých zaříkávadel, magických formulí, rituálních
praktik, obětí, askeze, sebetrýzněním a pod. Nebesa či
božstva jsou tím údajně "přinucena" k vyslyšení
modlitby a plnění těch požadavků, které kouzelník či
kněz vznáší (často jménem jiných a
za peníze)... Jak se však Bůh
vypořádá s protichůdnými přáními? Někteří teologové
se kloní k názoru, že "Bůh nemá jiné ruce než ty
naše!".
V duchovním smyslu náboženství či víra představuje vztah
k tomu, co nás přesahuje a je tudíž pro nás
nedisponovatelné. To většinu lidí
neuspokojuje a Bohy si nahrazují modlami - ať
již fyzickými (různé sochy, předměty, relikvie), nebo
symbolickými (magické formule, předepsané modlitby, rituály,
členství v církvích či sektách). To je již
"disponovatelné" a modláři si namlouvají, že
vhodnými manipulacemi s těmito "svátostmi" dosáhnou
svých cílů, nebo je to alespoň zvýhodní před ostatními...
Boha nelze spatřit či
pochopit, s Bohem není možné hovořit, natož ho
"zastupovat" (jak mnozí podvodníci často tvrdí).
Tvrdit, že nějaká víra je spojená s Bohem je pošetilé.
Náboženská víra je z objektivního pohledu jen zoufalá snaha
překonat naše problémy a trápení s naivní vírou v
zázraky, které jsou jen v pohádkách...
Ze společensko-politického
hlediska koncepce Boha pomáhala sjednocovat komunitu či národ.
Povinná úcta k danému Bohu a k lidem kteří se povyšovali
nad ostatní tvrzením, že jsou spojeni s božstvy nebo jsou
jejich zástupci, stmelovala etnikum i k boji proti ostatním.
Otázka svobody jednotlivých lidí se tehdy neřešila... V
pozitivním smyslu pak "bázeň před Bohem" pomáhala
některým lidem k sebeovládání a omezování egiosmu.
Bůh stvořil svět - vesmír - Nebe i Zemi?
Teleologie.
Některé náboženské směry se pokoušejí řešit i otázku vzniku
našeho světa - tvrzením že celý náš svět stvořil
Bůh tohoto nábožnského směru. O skutečném
obrovsky rozlehlém vesmíru neměli tvůrci náboženských
směrů ani ponětí, za "vesmír" považovali naši
Zemi, či jen území obývané daným etnikem. Z této koncepce
též vyplývalo, že všechno je stvořeno tak, aby to mělo
určitý účel (tak jako
lidé své výrobky dělají tak aby byly funkční pro určitý
účel). Tato teleologická
odpověď na otázku proč tady různé objekty a jevy
jsou, odkazuje na jejich účel nebo funkci. Hledat ve všem
nějaký skrytý vyšší účel patří mezi základní atributy
náboženského vnímání světa.
Smysl jevů a událostí
Hledání a chápání smyslu jevů a
událostí je základní lidskou vlastností a potřebou. Tam,
kde jsou příčinné vztahy a mechanismy, je
jejich odkrytí a pochopení velmi užitečné a zajímavé,
posunuje nás to dopředu ve vědě i v celkovém lidském
rozhledu. Někteří lidé však utkvěle hledají
"smysl" i v tom, co je náhoda, co ve
skutečnosti žádný smysl nemá. Ve shodě s
příslovím "kdo hledá, ten najde" se často
nějaké to vysvětlení, byť "přitažené za vlasy",
nakonec najde. Jednou, podruhé, vícekrát. A pak zapracuje
psychický výběrový mechanismus:
neúspěšné případy daného vysvětlení jsou ignorovány a
zapomenuty, (náhodně) úspěšné případy naopak
favorizovány a absolutizovány. Vzniklá pověra či dogma
nabývá zdání samozřejmosti - že "to tak je",
že "to funguje"...
Lidé pod psychickým vlivem určité víry či
mystického smýšlení (podobně jako pod
vlivem některých drog...) jsou
přesvědčeni o svém hlubším náhledu do podstaty
světa. I když je to jen iluze, může
jim to někdy přinášet vnitřní uspokojení. Horší je,
když těmto iluzím příliš podlehnou (někdy
až k halucinacím a nesmyslným myšlenkovým pochodům) a začnou se - jakožto majitelé vyšší, absolutní
a nezpochybnitelné pravdy - vyvyšovat nad
ostatní, vnucovat jim svůj pohled a vyvolávat rozpory a
nenávist..!.. (z psychologického hlediska
srov. též pasáž "Duše
a tělo" v práci
"Antropický princip aneb kosmický Bůh").
Zvláště naléhavá je pro nás snaha pochopit
negativní osudové události - neštěstí,
nemoc, smrt. Proč se to stalo zrovna mně, mému dítěti,
určitému dobrému a spravedlivému člověku? Náhodu
zde často nejsme ochotni přijmout. Časté je náboženské
vysvětlení, že je to (Boží) trest za
nějaký "hřích" či provinění; v životě
většiny lidí se vždy něco takového najde *). A když ne,
tak je to trest za činy jeho předků, případně karma z jeho
minulých životů. V křesťanství se navíc objevuje dogma
"dědičného hříchu" a spásné
úlohy utrpení (vlastním
utrpením přispíváme ke spásnému utrpení Ježíše Krista,
který nás zbaví hříchu). A smrt je
osvobozením od pozemského bídného života, Bůh člověka
povolává k věčnému "nebeskému" životu.
*) Pojetí viny, trestu či
pomsty, pocházející z temných období "boje o
přežití" a bojů o nadvládu jedněch nad druhými, je
hluboce zakořeněné v lidské psychice. Člověk často
podléhá představám, že nemoc, zranění, neúspěch,
špatná úroda či počasí, jsou odplatou
nějakých bohů či démonů, vůči kterým se tento jedinec
nebo někdo z jeho okolí dopustil něčeho špatného - ať již
skutečně, nebo domněle v jejich očích.
Z humanistického pohledu by trest neměl být aktem pomsty,
ale měl by směřovat k nápravě provinilého
člověka a k nápravě následků jeho zlých skutků; a tam kde
to nejde, by měl zajišťovat ochranu společnosti před
zločinem. Ve starých mytologiích je však trest pojímán
většinou jako pomsta. Ve Starém zákoně je
aplikována zásada "oko za oko, zub za zub" - ba co
víc, nepřátelství a pomsta se akcentuje: i za malé
protivenství často ta nejkrutější pomsta, většinou
vražda, často i včetně zcela nevinných lidí z okruhu
provinilce-oběti. V Novém zákoně toto Ježíš
Kristus již částečně popírá, blíží se spíše
humanistickému pojetí. Pošetilá představa, že vina vždy
musí být usmířena či vykoupena trestem - v
tomto případě krutou smrtí dokonale nevinného a
ušlechtilého člověka, samotného Krista, je však i zde
jedním z ústředních motivů...
Jedním ze zdrojů
přitažlivosti náboženství je tedy zvládání
úzkosti a stresu. Ono známé přirovnání
náboženství k opiu je z tohoto hlediska dosti
výstižné. Opium svým analgetickým účinkem pomáhá lépe
zvládnout tělesné utrpení a svým omamným působením na
centrální nervový systém tlumí i psychické trauma.
Náboženství pomáhá zvládnout psychické utrpení,
pramenící z fyzických i duševních podnětů, dodáním
naděje a nabídnutím jeho "smyslu" z hlediska
vyšších duchovních sfér, nadřazených tomuto světu.
Poskytuje naději, že "nezemřeme
navěky". Pokud uvěříme těmto
náboženským koncepcím a nadějím (odhlédneme
od jejich neopodstatněnosti, iluzórnosti, absence důkazů), může nám to snad pomoci k vyrovnanému životu..?..
Lze říci, že náboženská víra je čistě
psychologickou záležitostí.
Esoterika
Z tohoto psychického podhoubí vyrůstají nejen náboženství,
ale i nejrůznější alternativní subjektivní mystické směry
označované souhrnně jako esoterika či esoterismus
(řec. esoterikos = vnitřní,
uzavřený). Patří sem velká
různorodost "tajných učení"
a okultních praktik (lat.
occultus = skrytý, tajný),
přístupných jen "zasvěcencům", kteří tím
získají "zázračné schopnosti". Esoterika věří v
"neviditelné síly a energie", které je
možné využít v osobní prospěch duchovní či materiální (z filosofického hlediska srov. též pasáž "Duchovní nauky a náboženství
v moderním světě, esoterismus" v práci "Antropický princip aneb kosmický Bůh"). Žádné takové esoterické či náboženské skryté
síly a jevy nikdy nebyly prokázány (pravděpodobně proto, že neexistují...), psychický vliv těchto představ na mysl mnoha lidí
je však nepopiratelný.... A u řady jiných kulturně
orientovaných lidí mohou být zdrojem literární inspirace,
podněcovat fantazii a krásné estetické
zážitky.
Z přírodovědného hlediska jsou některé
esoterické představy kriticky diskutovány v pasáži "Šarlatánství
versus věda" v knize
"Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".
Objektivní poznání
Snažit se "vědět
všechno a nevěřit v nic" - obejít se bez
iluzí, neopodstatněných domněnek a nepravd - je jistě
morálně čestné a intelektuálně korektní (dovolávat se Boha, kdykoli narazíme na obtížné
otázky, je intelektuální lenivost!).
Avšak není to snadná pozice! Jak se vyrovnat s beznadějí,
často pramenící ze skutečného a objektivního poznání
reality - nezaleknout se hrůzy z "pohlédnutí
pravdě přímo do očí"? Zde by se mnohdy
nějaké to "opium" docela hodilo..?!..
Srov. též pasáž "Astrofyzika a kosmologie - lidská beznaděj?" v práci "Antropický princip aneb kosmický Bůh".
S. Hawking
Světlým příkladem tohoto přístupu je heroická
osobnost S.Hawking, významný britský fyzik,
který je již několik desetiletí upoután na invalidní vozík
("geniální lidský mozek na pojízdném
elektronickém křesle"). I za této situace se
intenzívně zabývá výzkumen ve fyzice černých děr a v
kosmologii (viz. např. §3.8 "Hawkingovy
a Penroseovy teorémy o singularitách" a především §4.7 "Kvantové
vyzařování a termodynamika černých děr" v knize "Gravitace, černé díry a
fyzika prostoročasu").
Tento člověk s těžkým
zdravotním postižením by měl plné právo užívat "náboženské
opium" a blouznit o Bohu a nadpřirozenu. Postavil se k
tomu však statečně a místo toho zvolil opačný,
psychologicky odvážný a intelektuálně čestný přístup
negace těchto smyšlenek, ve prospěch objektivního
vědeckého poznání: důsledný vědecký
ateismus. Ve svých bádáních v oblasti kosmologie
ukazoval, že Vesmír, život ani lidé nemuseli vzniknout kvůli
Bohu. Není potřeba odvolávat se na Boha, aby uvedl věci do
pohybu. Díky fyzikálním zákonům gravitace a kvantových
polí může vesmír vzniknout spontánně...
Směřování
k monoteismu
Všechny kultury v historii měly nějaké své mytologie.
Prvotní náboženství byly lokální, etnické
a omezené územím, obzorem a rozhledem svých
vyznavačů, s množstvím často bizarních bohů, démonů,
duchů a nesourodých myšlenek a příkazů. Teprve později, s
narůstajícím rozhledem a úrovní myšlení lidí, vznikaly
snahy o univerzální pojetí nadpřirozena,
ztělesněné jediným Bohem.
Důležitou úlohu ve vývoji náboženství pak hrály
"věčné" či
eschatologické otázky, které si lidé kladli
později, na vyšším stupni svého vývoje:
"Kam se podějeme, až navždy utichne naše srdce? Bude
to úplný a definitivní konec, nebo existuje nějaký posmrtný
život? Je zde svět od věčnosti do věčnosti, nebo kdysi
vznikl - a zase zanikne? Co je podstatou světa? Vznikl náš
svět 'sám od sebe', nebo byl stvořen Bohem?".
Lidsky uspokojivé odpovědi na tyto otázky na
tehdejší úrovni poznání nemohly být jiné než
náboženské; ostatně ani nyní z vědeckého hlediska není na
tyto otázky snadné odpovědět (viz
např. "Antropický princip aneb kosmický
Bůh").
Novou důležitou dimenzi do náboženského
myšlení a cítění vnesla monoteistická
náboženství - judaismus, křesťanství (to
především) a islám - je to dimenze lásky:
Bůh je k lidem slitovný a milující a lidé jsou též povinni
Boha z celého srdce milovat. Jedná se zde o lásku ani ne tak
citovou či sentimentální (a už vůbec
ne tělesnou či erotickou), ale vnitřní
- bytostnou, existenciální. V křesťanství je myšlenka
mystického spojení nebe a země ztělesněna v osobě
"bohočlověka" Ježíše Krista. Různá pojetí Boha
jsou z filosofického hlediska diskutována v již zmíněné
práci "Antropický
princip aneb kosmický Bůh", část 5 "Kosmický Bůh".
Monoteistická víra, především křesťanská,
nabízí člověku pokoj, jistotu spočinutí v důvěře
v Boha - že Bůh jako milující otec ví nejlépe, co
nám prospívá a "nedá nám zahynouti na věky". Tato
"jistota" a spočinutí je však čistě psychického
charakteru, je založena jen na víře, nemá žádnou
objektivní oporu či důkaz. Má hodně společného s
placebo-efektem v medicíně, který rovněž může působit
příznivě. Velmi výstižně to charakterizuje Marxův výrok
"náboženství je opiem lidstva"...
Církve,
sekty, poselství, deformace
Systematickým rozvíjením představ o nadpřirozených jevech a
bytostech vznikají náboženství se svými kulty,
písemnými texty i dogmaty. Organizačními strukturami jsou pak
církve, popř. sekty. Důležitým pozitivním
přínosem takto chápaného náboženství je jeho morální
poselství - vyrovnanost, naděje, láska, pokora, konání
dobra. Psychologicky příznivě může působit i naděje na překonání
smrti ve spáse či reinkarnaci.
Bohužel jsou dobře známé i negativní
dopady netolerance a fanatismu v náboženství; zvláště
když dochází ke zneužití náboženského
cítění pro zištné a egoistické cíle jednotlivců či
skupin. K tomu docházelo zvláště v době středověku, kdy v
celé Evropě se stalo křesťanství státním
náboženstvím a katolická církev převzala úlohu ideologické
záštity feudálního panství. Bylo to doprovázeno
zlořády a deformacemi křesťanské víry, úpadkem
morálky katolického kléru, hrabivostí, dogmatismem,
netolerancí a krutými zločiny
vůči svobodně smýšlejícím lidem.
U mnohých dogmatických kazatelů a propagátorů náboženství
byla hybnou silou pýcha, povýšenectví, zášť, vedoucí k
pronásledování bližních - pod pláštíkem
"zbožného" zanícení, kterým se snažili
"posvětit" hanebné jednání. Organizovaná
náboženství vždy byla překážkou rozvoje vědy a
poznávání pravdy.
Jinými cestami se ubíral
náboženský vývoj ve východních zemích -
Indii, Číně a Japonsku. Z konglomerátu velkého množství
mytologických směrů hinduismu v Indii se
zrodil neobyčejně významný duchovně-filosofický směr buddhismus
(zakladatel Siddhártama Gautama - Buddha, žil v letech 623-560
př.n.l.). Buddhismus postupně pronikl do Číny, řady zemí
jihovýchodní Asie a v 7.stol. pak do Japonska, kde v
koexistenci s původním šintoismem se vyvinul
ve známý zen-buddhismus. V Číně kromě toho
vznikl duchovně-filosofický směr taoismus
(zakladatel Lao-c´, "starý mistr", žil v 6.stol.
př.nl.) a společensko-filosofický směr konfucionismus
(zakladatel Kchung-fu-c´, "mistr
Kchung" - latinsky Konfucius, žil v letech 551-479
př.n.l.). Společným znakem těchto východních duchovních
směrů je absence dogmatického náboženství,
jednota, soucit a láska ke všem tvorům - základním zákonem
je "neubližování", filosofický
postoj k životu a ke světu. Nebyly proto zneužívány pro
zištné zájmy bohatých a mocných. V některých ohledech tak
tyto východní duchovní směry svou úrovní převyšují
západní monoteistická náboženství (judaismus,
křesťanství, islám) - viz např. část
"Východní filosofie a
náboženství" v práci
"Antropický princip aneb kosmický Bůh".
Magie a
náboženství
Nejstarším a nejtypičtějším náboženským projevem,
provázejícím celé dějiny lidstva, je magie:
snaha ovládat neviditelné mocné síly,
proniknout do vnitřních zákonitostí světa *),
"osedlat" si je a "zapřáhnout" je do
lidských záměrů. V dřívějších dobách byli lidé zcela
vydáni na pospas rozmarům přírody a nevypočitatelnému chodu
dějin. Snažili se proto nějakým způsobem zasahovat do
dění, umět ovlivňovat ty "karty",
které osud rozdává. Ve východním pojetí pak magie může
představovat i zacházení s tajnými silami, které dřímají
v našem podvědomí.
*) Z pohledu magie je svět jakýsi
obrovský "stroj", dokonale seřízené soukolí, nad
jehož chodem může znalec magie získat kontrolu - "tahat
za provázky" tohoto stroje, nenechat věci náhodě, ale
vstupovat aktivně do chodu tohoto "soukolí", kterým
je náš svět. Může tak ovládat rozmary přírody, získat
moc nad ostatními lidmi.
Magie, jinak také kouzlení
či čarování, se rozděluje podle řady kritérií.
Nejznámější je dělení etické :
J Bílá magie,
která se magickými praktikami snaží pomáhat
lidem, dobru, dobré věci.
N Černá
magie,
která chce jiným škodit, ať již pro
nezasloužený sobecký prospěch jednotlivců či skupin, nebo
pro vyznávání zla jako takového.
Další dělení je podle metody a pozičních
vztahů magicky ovlivňovaných subjektů:
¨
Magie dotyková
vychází z představy příčinného působení toho,
co se vzájemně dotýká. Položením ruky mág člověka
"uzdravuje", dává mu "energii",
"osvícení", "ducha svatého" atd.
¨
Magie na dálku
vychází z představy příčinné vazby - jakéhosi
"vlákna" souvislosti - mezi podobnými věcmi a jevy.
Někoho můžeme ovlivňovat "na dálku" např. tím,
že máme jeho obraz, sošku, jeho vlasy nebo nějakou jeho jinou
věc a vykonáváme s nimi příslušné rituální manipulace.
Podle osoby a cesty, kterou magické působení
probíhá, můžeme rozeznávat dva způsoby:
¨
Magie náboženská,
kdy mág je v úzkém styku s určitými božstvy či démony,
kteří na jeho přímluvu provedou příslušná zázračná
působení.
¨
Magie přímá (osobní),
kdy mág samotný osobně disponuje
příslušnými "silami" či "schopnostmi" -
nebo to o sobě aspoň tvrdí - k provedení zázračných
působení. Tyto domnělé schopnosti získal buď vlastní
zásluhou (cvičením, studiem magických textů), nebo mu byly
svěřeny božstvem či jiným mágem.
Šamanismus
Svéráznou obrůdou magie je šamanismus (evenecky šámám = vědoucí) u přírodních národů. Je to souhrn rituálních
obřadů a praktik extáze, kombinovaných s
náboženskými a duchařskými představami. Šamani mají ve
své komunitě vyvolenou funkci prostředníků mezi lidmi a
světem duchů, bohů či démonů, často působí jako
léčitelé, čarodějové, věštci. Používají rituální
oděv a jednoduché hudební nástroje (jako
je buben a různá chřestidla), které
šamanovi pomáhají dostat se do extáze.
Magie a monoteismus
S monoteistickými náboženstvími je magie, aspoň ve své
původní podobě, částečně v rozporu. Magie
nepotřebuje a nechce nějakého svrchovaného
"pána světa" a jeho běhu, který je
nevypočitatelný, rozhoduje podle své vůle a nenechá se
"jen tak od někoho" ovlivňovat nějakými magickými
praktikami. A monoteistická náboženství zase nestrpí, aby
nějaký "smrtelník" narušoval svrchovanost jediného
Boha. Podle náboženských legend byla magie dovolena jen
"vyvoleným", v křesťanství Ježíši Kristu,
apoštolům, "svatým".
V církvi na místo mága nastupuje kněz,
který je oficiálně "zasvěcen" (či
"vysvěcen") nadřízenými církve, kteří mu
svěří "ducha svatého" a moc
"zastupovat Boha" na zemi (v katolocké církvi je tato
moc úředně hierarchicky rozdělena - papež - biskupové -
kněží).
Magie a věda
Z povrchního pohledu se magie někdy připodobňuje vědě,
která se snaží poznat síly ovládající svět, ovládnout je
a využít v lidský prospěch. U vědy je však na prvním
místě objektivní poznání, věda pracuje
systematicky a na ověřených základech, její poznatky jsou univerzálně
platné *), fungují nezávisle na nějakých
"zázračných schopnostech" určitých lidí. Věda se
snaží uskutečnit a ovlivnit to, co je možné. Magie naproti
tomu tvrdí, že dokáže spíše to nemožné...
*) Některá omezení vědy jsou zmíněna níže.
Magii nejde o objektivní poznání (aspoň ne v
první řadě), důležité je vlastní působení, resp.
přesvědčit ostatní, že toto působení je úspěšné.
Magické myšlení přežívá i v moderní době, jen
názvosloví a rekvizity se změnily. Už to nejsou jména
božstev, démonů, ďáblů, tajuplné "posvěcené"
předměty, jedovaté rostliny, kosti, svaté ostatky atd. Magie
si vypůjčuje (bez náležitého pochopení) některé pojmy
z fyziky - energie, vibrace, silová pole, neviditelné
částice atd. - a tvrdí, že jimi geniálně odhalené
přírodní zákonitosti způsobí to, co bylo dosud nemožné...
Obecně lze říci, že magie - ať již se jedná o
magii náboženskou, nebo o šarlatánské
pseudo-přírodovědné směry - nefunguje;
snaží se ovládat to, co ovládat nejde, nebo
aspoň ne používanými metodami, často chybnými a
rozpornými. Zdánlivá úspěšnost magie u některých lidí je
psychického původu, způsobená náhodou
umocněnou výběrovým efektem, favorizujícím
náhodně úspěšné případy a pomíjejícím případy
neúspěšné. Projevuje se zde též obdoba placebo-efektu
v medicíně; stejné je to ostatně i s náboženstvím jako
takovým....
Poznámka autora: Magické jevy a
různé záhadné události mají své legitimní místo
v literatuře - v pohádkách, legendách, tajemných
příbězích (viz např. starojaponské příběhy Kaidan). Jsou zdrojem estetických zážitků,
námětem k přemýšlení, vhodným literárním ztvárněním
mohou nést i etické poselství. Osobně je
mám velmi rád a mám jich slušnou sbírku. Jako fyzik
jsem však dalek toho, abych je dával do souvislosti s realitou
a připisoval jim jiný něž metaforický význam.
Vznik a rozvoj vědy
Prvopočátky vědy na počátku lidské civilizace vznikaly z
pohnutek veskrze pragmatických: systematicky a správně řešit
problémy, které život přinášel. Takovými konkrétními
problémy byly např. stavby kultovních objektů a budování
zavlažovacích systémů, racionální hospodaření a
obdělávání půdy, distribuce potravin nebo jiných
předmětů a jejich směňování a pod. K řešení takových
úkolů bylo třeba naučit se stanovovat vzdálenosti,
výškové rozdíly a rozlohy, studovat a předpovídat počasí,
počítat a rozdělovat zboží co do kvality i kvantity. Takto
vzniklé poznatky byly na svou dobu velmi cenné, avšak byly
víceméně nahodilé a neutříděné
- do skutečné vědy jim chyběla systematičnost, poznání
vzájemných souvislostí a stanovení obecných závěrů.
Tvořily však již empirický základ k pozdějšímu budování
přírodovědy.
Již v prehistorických dobách lidé
vypozorovali, že periodicky se opakuje nejen den a noc, ale
též roční období, přičemž existuje těsná souvislost
mezi těmito denními a ročními obdobími a pohybem Slunce,
Měsíce a planet po obloze. Nutnost určovat a předpovídat
denní a roční období, tj. přírodní podmínky pro
zemědělské i jiné práce, proto přirozeně vedla k astronomickým
pozorováním.
Těsné souvislosti mezi přírodními
ději a pohybem nebeských těles, jejichž příčiny
starověcí pozorovatelé neznali, navodily představu, že s
polohami a pohyby nebeských těles souvisejí i další jevy na
Zemi - různé katastrofy, války a dokonce průběhy lidských
osudů. Z této falešné představy se vyvinula astrologie,
která až do konce středověku byla hlavním motivem
astronomických pozorování.
S astrologií úzce souvisela i další falešná cesta
zkoumání přírody - alchymie *), která se na
základě některých metafyzických principů a filosofických
představ snažila dosáhnout transmutace prvků a nalézt
univerzální "kámen mudrců". Alchymisté však při
svých pokusech (z hlediska tehdy požadovaných cílů
zákonitě neúspěšných!) nashromáždili velké množství
empirických poznatků, které se později, po opuštění
nesprávných alchymistických představ, staly důležitým
východiskem pro poznání skutečné podstaty chemického
slučování látek, základem pro vybudování chemie.
*)Pozn.: Toto
kritické hodnocení se vztahuje jen na přírodovědnou stránku
alchymie a astrologie! Některé duchovní a filosofické
aspekty, zvláště snaha o jednotné pojetí jsoucna či o
duchovní zdokonalování, byly na svou dobu na vysoké úrovni a
mohou nás oslovovat i dnes. U nynějších zastánců alchymie a
astrologie se často setkáváme s nedorozuměním souvisejícím
se zaměňováním a slučováním chybných přírodovědeckých
představ minulosti s hodnotnými duchovními a filosofickými
myšlenkami trvalé platnosti.
Rozvoj skutečné
přírodovědy můžeme sledovat zhruba od 16.stol., kdy se od
neurčitého hloubání a nezávazného
"filosofování" postupně přecházelo k systematickému
pozorování za použití prvních přístrojů
a k provádění experimentů jakožto
rozhodujících nástrojů poznání. Bylo to zásluhou
M.Koperníka, J.Keplera a G.Galileiho, na něž navázal
I.Newton, který svou experimentálně objevenou a podrobně
matematicky formulovanou mechanikou vlastně založil fyziku
jako fundamentální přírodní vědu. O vývoji a struktuře
fyziky viz část "Fyzika - fundamentální přírodní
věda" v monografii Jaderná
fyzika a fyzika ionizujícího záření
.
Přírodověda -
pravé PÍSMO o
světě
Fyzika, matematika, chemie, biologie a další navazující
přírodní vědy, to je to pravé "písmo"
o našem světě - jak funguje příroda, vesmír i
život, včetně nás lidí. "Písmo" založené na
objektivním poznání, bez neopodstatněných
dohadů a legend, které je bytostně nedogmatické,
zkoumáním se stále vyvíjí směrem k
lepšímu poznání skutečnosti.
Skutečná věda je
systematické, kritické a odpovědné myšlení, opírající se
o objektivně zjištěné skutečnosti. Svým analytickým
a syntetickým přístupem nám podává
přesnější a komplexnější pochopení skutečnosti;
umožňuje nahlédnout i tam, kam přímo nedohlédneme a kam
někdy nedosahuje ani naše představivost a intuice...
Přírodovědné poznání "odčarovalo
svět" a postupně vyvracelo jednotlivé
nesprávné představy a pověry, nebo je aspoň činilo značně
nepravděpodobnými. Věda ze své vlastní podstaty směřuje k
odhalení skutečné podstaty světa. Ukazuje,
že svět je v zásadě poznatelný a
vysvětlitelný lidským rozumem. Ovšem s některými omezeními
danými kvantovými relacemi neurčitosti ("Kvantová povaha mikrosvěta"), příp. horizonty
událostí v obecné teorii relativity ("Kvantové vyzařování a termodynamika
černých děr") a hlavně fenoménem náhodnosti při interakcích
velkých souborů částic a objektů (viz
"Determinismus - náhoda - chaos").
"Zabýčenost"
našich mozků ..?..
Vyvrátit či dokázat nepravdivost
některých pověr, náboženských legend, šarlatánských
tvrzení nebo neoprávněnost určitých politických
přesvědčení, však není nijak snadné. Člověku, který chce
něčemu takovému věřit, můžete třebas i 100-krát
dokázat, že dané tvrzení je založeno na omylu či podvodu -
ale on vám stejně bude tvrdit, že to nic nedokazuje, že ve
101.případě to platit bude (teoreticky
má ovšem pravdu...). A když už mu
dojdou všechny argumenty, řekne: "Co Ty mně budeš
povídat, daleko větší a slavnější osobnosti než Ty to
tvrdili a v to věřili, je to psáno v učených a posvátných
textech. Ty knihy a osobnosti se přece nemohou
mýlit..!..". Je to do značné míry psychologická
záležitost: 100-krát opakovaná či
"papouškovaná" lež se v myslích mnoha lidí stává
pravdou.
Racionalita lidských mozků má četné
"trhliny". Zkušenost i psychologické studie ukazují,
že když se nábožensky věřící nebo politicky vyhranění
lidé setkají se seriózními důkazy proti
jejich přesvědčení, tak je mnohdy nepřijmou a naopak se
někdy ještě více zatvrdí. Můžeme předkládat historická
i současná fakta, čísla, grafy, argumentovat zdravým
"selským" rozumem a osobními zkušenostmi či
svědectvími - a je to často "jako když hrách na stěnu
hází"...
Tato "zabýčenost"
našich mozků má nepochybně evoluční původ.
V našich hlavách nám v podstatě stále "straší"
mozky z doby kamenné, které se vyvíjely v kruté atmosféře
bojů, nepřátelství a despotické vlády
"silnějších" (či špatnějších). Pro úspěch a
přežití bylo výhodnější lpět "zásadově" na
vžitých schématech, než přemýšlet, pochybovat a hledat
pravdu - to bylo nebezpečné! V mozku se tak implicitně
naprogramovaly (počítačoví
elektronikové by řekli "zadrátovaly") některé algoritmy chování, které jsou schopny
zatemnit zrak, zacpat uši, utlumit rozum a nastartovat emoce,
zvláště ty negativní. Neurologické studie ukazují, že za
tímto vzorcem chování patrně stojí zvýšená aktivita v
mozkovém limbickém systému v oblastech zvaných amygdala
a insulární kůra; tato aktivita může u některých
lidí zcela potlačit racionální úsudek.
Srov. též s postřehem
"Zrůdnost a
zabedněnost našich mozků" v článku "Socialismus:
Totalita nebo humanita?".
Náboženství proti
vědě
Náboženské texty, které jsou církvemi kanonizovány
jako závazné "články víry" obsahují m.j. i
některá tvrzení o přírodě, Zemi a vesmíru (včetně
popisů "stvoření světa"), poplatná samozřejmě
úrovni vědění v době vzniku těchto textů. Je proto
přirozené, že v průběhu vývoje společnosti a rozvoje
vědeckého poznání se mnohá tato tvrzení dostávají do rozporu
s novějšími poznatky přírodovědy -
geografie, astronomie a později fyziky, chemie, biologie.
Konflikt tohoto druhu mezi přírodovědou a
církví se nejvíce vyhrotil v 15. a 16.století, kdy vznikly
první významné astronomické objevy a pozorování
G.Galileiho, M.Koperníka, J.Bruna, J.Keplera a dalších.
Zjištění, že Země se otáčí kolem osy a obíhá kolem
Slunce jako jedna z ostatních planet, bylo nejen v rozporu s
tehdy vžitou Ptolemaiovou soustavou, ale církev v tom, že
Země již není středem Vesmíru, viděla ohrožení
dogmatického náboženského učení. Proto ke všem těmto
novým poznatkům, jakož i k jejich objevitelům a těm, kdo je
uznávali a obhajovali, se církev stavěla většinou nepřátelsky.
Počínala si při tom často velmi krutě a nevybíravě -
např. J.Bruno byl upálen, Galilei byl násilím donucen svá
tvrzení odvolat, mnoho lidí bylo perzekuováno,
přírodovědecké spisy cenzurně zakazovány.
Později pod tlakem důkazů a dalších
nezvratných poznatků musela církev nakonec všechny tyto
astronomické a přírodovědecké skutečnosti uznat
a přijmout; a ejhle! - ukázalo se, že nejsou v rozporu s duchem
křesťanského učení, nýbrž jen s dogmatickým přístupem a
doslovným výkladem "článků víry" ze strany
zabedněných náboženských aktivistů.
Dalším (a dosdud trvajícím!) sporným bodem
mezi přírodovědou a křesťanským náboženstvím či
církví je evoluční teorie vzniku a vývoje
života. Dogmaticky orientovaní teologové a církevní
představitelé (jakož i mnozí věřící) vidí v evoluční
teorii přímé ohrožení víry ve stvoření života
a člověka Bohem a proto propagují kreacionistické
představy. Osvícenější teologové zde však tak ostrý
rozpor nevidí, otázku nechávají v kompetentních rukách
přírodovědců (biologů, chemiků, fyziků, paleontologů) a v
případě definitivního potvrzení a ověření evoluční
teorie jsou ochotni uznat evoluci jako "metodu
Božího tvoření života" *), plně slučitelnou
s pokročilejším chápáním Písma. Určitým problémem však
zůstává lidské vědomí, duševní činnost,
"duše". Zatímco moderní věda čím dál
přesvědčivěji ukazuje, že vědomí je produktem
fyzikálních a chemických jevů mezi neurony a vzniklo jako
výsledek biologické evoluce, teologie trvá na
božském původu "duše", kterou do těla vkládá
přímo Bůh.
*) Ani toto však není úplně
přesvědčivé. Život na Zemi existoval stamiliony let před
člověkem a jeho výmysly bohů, duchů,
"transcendentna". Nepochybně tedy vznikl bez
přičinění těchto lidmi vymyšlených "stvořitelů"...
Otázky původu života jsou podrobněji
diskutovány v práci "Antropický princip aneb kosmický
Bůh", pasáž "Vznik a evoluce života" .
Věda proti
náboženství
Je přirozené, že zmíněné nevybíravé a
neopodstatněné útoky náboženských představitelů a
mnohých dogmaticky orientovaných věřících na poznatky vědy
a na vědce samotné, nutně způsobil protireakci
v kruzích lidí zabývajících se přírodními vědami. Během
18. a 19.století se v Evropě postupně, avšak výrazně,
měnilo rozložení politické moci - feudálně-církevní
panství přestávalo mít rozhodující moc, vznikaly základy
skutečné demokracie a lidských práv a svobod. Zároveň s
tím slavily přírodní vědy obrovské úspěchy při
objasňování stále většího množství dříve
nepochopitelných přírodních jevů, čímž ponechávaly čím
dál menší prostor tradičně (teisticky) chápanému Bohu jako
stvořiteli všech věcí, který přímo řídí běh událostí
v přírodě i v životě lidí*).
*) Navíc, toto tradiční teistické
chápání Boha je z logického hlediska vnitřně
rozporné. Je-li tento Bůh všemocný a řídí svět,
pak každá událost, každá lidská myšlenka a skutek, je
rovněž jeho dílem ("ani jeden vlas nevypadne
člověku bez Boží vůle"). Jak potom takový Bůh
může lidi soudit, odměňovat či trestat za jejich skutky a
myšlenky, když tyto jsou konec konců též dílem jeho
samého? Pro aspoň částečné řešení tohoto rozporu
teologové tvrdí, že "Bůh dal člověku svobodnou
vůli, aby se mohl rozhodnout, zda se bude řídit
Božími zákony, či je zpupně porušovat"......
Donedávna tajemné jevy jako blesk,
zemětřesení, astronomické úkazy (komety, meteority,
zatmění a pod.) již nebylo třeba připisovat rukám Boha.
"Zázraky" a "božské zásahy" do lidských
záležitostí ztrácely věrohodnost. Rozmach
vědeckého poznání v 19.století tak zpochybnil mnohé nauky
tradičního náboženství. Z úst a per vzdělanců se stále
častěji šířily myšlenky jako: "Hypotézu Boha již
nepotřebujeme", "Bůh není nic než výplod lidské
obrazotvornosti", "Bůh je mrtev",
"Náboženství je opiem lidstva", "Náboženství
patří do muzea". Moderní přírodověda a filosofie tak
postavily základ vědeckého ateismu,
vzniklého jako protireakce na dřívější náboženské
tmářství a nepřátelské útoky církve proti vědeckému
poznání.
........................
Některé
negativní jevy ve vědě
Důvěra některých lidí ve vědu je občas snižována
některými negativními jevy, které se nevyhýbají ani této
oblasti lidské činnosti. Vědu dělají jen lidé, s celým
spektrem známých lidských vlastností. Můžeme se zde tedy
setkat nejen s ušlechtilostí, moudrostí, velkorysostí,
skromností, tolerancí, ale podobně jako v běžném životě i
s vlastnostmi a jevy opačnými - s nízkostí, malicherností,
sobectvím, pýchou a povýšeností, nenávistí,
"konkurenčním" bojem. Zvláště pýchu a
povyšování některých "vědců" nad
"obyčejné smrtelníky" snášejí lidé velmi
špatně a mohou pak snadno podlehnout protivědeckým
tendencím.
Formalizace a byrokratizace vědy:
vědci se často stávají "štvanci" konkurence a
prestiže, formálních kritérií (citační indexy,
"publikuj, nebo zhyň!", a pod.) Ţ ztráta rozhledu a
syntetického myšlení, neochota dialogu s ostatními (s
"laiky").
"Šedivá je
teorie, zelený strom života!"
Odlidštění vědy
a její odtržení od života Ţ určitá ztráta důvěry veřejnosti ve vědu. Často
se objevuje otázka: "Učinila nás věda
šťastnějšími?" - a zpravidla hned následuje
záporná odpověď a vyjádření zklamání z vědeckého
rozvoje, dokumentovaného příklady zneužití vědy,
např. ve službách zločinu a války. Při hlubším
zamyšlení si však uvědomíme neobjektivnost
těchto soudů, jedná se často o nekorektní odpovědi na nesprávně
položené otázky. Základní otázka by měla znít
spíše: "V čem může věda přispět k rozvoji člověka
a lidské společnosti, k poznání sama sebe a přírody?";
z tohoto poznání pak může vyrůstat zušlechťování vztahů
mezi lidmi a k živé i neživé přírodě: to může být potom
reálným příspěvkem ke štěstí lidí! A to
zde necháváme stranou miliony zachráněných životů díky
vědeckým metodám medicíny, či možnou záchranu lidské
civilizace v budoucnosti při ohrožení např. pádem
asteroidu...
Koexistence vědy a
náboženství ?
Pro jasné a střízlivé pochopení vztahu
náboženství a vědy je třeba v prvé řadě vyjít ze
základní skutečnosti :
Náboženství
vzniklo jako produkt "zakonzervované"
nevědomosti, odkázané do nadpřirozeného světa. Věda vznikla jako produkt snahy o překonání této nevědomosti a jejího nahrazení přirozeným vysvětlením, porozuměním či poznáním. |
Kdo si nepřizná tento generický
fakt, bude zbaven "půdy pod nohama" a v
otázce vztahu náboženství a vědy bude tápat mezi směsicí
subjektivních, protichůdných a často účelově
propagovaných názorů. Objektivní reflexe vztahu
náboženství a vědy naopak může vést k ocenění
skutečných hodnot, kterými se tyto dvě kategorie vzájemně
doplňují, k nalezení možnosti koexistence
vědy a náboženství.
"Veškeré náboženství patří do muzea"
Tímto výrokem jsou věřící většinou velice pobouřeni.
Při hlubším zamyšlení však můžeme reflektovat spíše
jeho pozitivní obsah ve dvou směrech :
1. Aby lidská společnost byla chráněna před negativním
vlivem dogmat, které lidi rozdělují a podněcují
nesnášenlivost a nenávist, což může vyústit až ve
zločiny. Aby se hloupí lidé již přestali nenávidět, či
dokonce vraždit, pro iluzorní rozdíly v náboženské víře,
vsugerované kněžími a jinými falešnými vykladači.
2. Aby pozitivní etické a kulturní poselství
příslušných náboženských směrů zůstalo zachováno
před likvidací ze strany sekularizované konzumní
společnosti.
Začněme nejdříve otázkou slučitelnosti
náboženských koncepcí a tvrzení s principy a poznatky vědy.
Můžeme předeslat, že přímočaře a plně slučitelný s
vědou je jen jediný náboženský směr: panteismus,
který neobsahuje žádné mýty a legendy o zázracích, ani
žádná nepravděpodobná tvrzení o vzniku či stvoření
světa. Koncepce univerzálního Boha, který je skrytou
vnitřní podstatou všech věcí a hybnou silou všech dějů,
dokonce navozuje myšlenku, že vědecké bádání
snažící se odhalovat stavbu věcí a vysvětlovat průběh
dějů, je vlastně náboženským aktem!
Též buddhismus a taoismus,
které jsou více filosofickými směry, než náboženstvím,
jsou svou snahou po jednotném pojetí jsoucna docela koherentní
se současnými unitarizačními koncepcemi vědy; samozřejmě s
výjimkou některých doprovodných učení jako je astrologie
či tradiční čínská medicína (ty ale nejsou organickou
součástí duchovního učení, nýbrž jsou produktem
nedostatečného přírodovědeckého poznání v dávných
dobách, kdy se příslušné duchovní proudy formovaly).
Božská personifikace
přírodních sil a zákonitostí byla v dávných dobách, kdy
lidé podstatu a mechanismus většiny přírodních jevů
neznali, docela běžná. Teistická představa všemohoucího
Boha, který všechno všude a neustále "dělá
svýma rukama", byla po staletí jádrem většiny
náboženství v euro-americkém teritoriu. Ani nyní ještě
zdaleka nevíme všechno. Víme toho však dost na to, aby bylo
zřejmé, že pokrok v přírodovědě čím dál víc
"vytěsňuje" fantastická a nadpřirozená
vysvětlení jevů a nahrazuje je skutečnými ověřenými
poznatky a přirozeným vysvětlením,
odhalujícím i vzájemné souvislosti jevů.
Teistická představa je nyní již zcela zbytečná,
nevěrohodná ba absurdní. Náboženské "vědění"
tohoto druhu je jen zdánlivé, prázdné a
často falešné, ve skutečnosti nic nevysvětluje,
pouze "záplatuje" naši nevědomost.
Omluva k úvodnímu obrázku:
Někteří osvícenější věřící možná budou protestovat
proti pravé části "Náboženská víra"
úvodního obrázku - že jejich víra není tak fanatická, je
oduševněnější a niternější. Pokud mají pravdu, budiž
jim čest, respektuji ji. Ti méně osvícení budou pokřikovat,
že věda pochází od ďábla, jen jejich víra je pravá a kdo
ji nevyznává, zaslouží smrt či zatracení. To netřeba
komentovat... Na tom úvodním obrázku jsem se snažil
vystihnout rozdíl mezi poctivým vědeckým
bádáním pro rozšíření vědění o světě a našeho
lepšího života, a fanatickým vyznáváním absurdních
dogmat...
Tři druhy
náboženských sdělení
Z hlediska racionální vědecké analýzy lze
v náboženských textech nalézt tři druhy sdělení:
¨
Pravdivé či věrohodné popisy historických
událostí, jednání lidí, jejich životních a morálních
zkušeností. Tyto aspekty jsou do značné míry podobné u
různých náboženských směrů, odrážejí různorodost
lidské povahy a jednání.
¨
Nepravdivé smyšlenky a nevěrohodné mýty a legendy o
zázracích a nadpřirozených úkazech, většinou poplatné
určitým dogmatům, často logicky nekonzistentní a rozporné,
odlišně popisované v různých náboženských směrech.
¨
Netestovatelné domněnky a hypotézy, jejichž
pravdivost či mylnost nelze nijak objektivně ověřit.
O symbolickém či alegorickém významu náboženských
tvrzení, včetně těch sporných a nepravděpodobných, je
zmínka níže.
Metodologické
rozdíly:
Podstatný rozdíl mezi vědou a náboženstvím je v logice
a metodologii přístupu k myšlenkám, koncepcím,
teoriím a hypotézám. Věda je založena na pochybnostech
a neustálém kritickém ověřování a testování
hypotéz. Stále se ptá "Jak je to ve
skutečnosti? Jsou naše představy správné, nebo mají být
doplněny, modifikovány či opuštěny?". Pokrok ve vědě
je založen na postupu: Testujme! - a podle toho
jak to dopadne, půjdeme tím či jiným směrem o kousek dál.
Náboženství je naproti tomu
založeno na víře v již dříve
"zjevené pravdy" (o nichž se nediskutuje) a
většinou žádné pochybnosti nepřipouští.
Články a tvrzení víry jsou tudíž vědeckou metodou
ověřování či vyvracení hypotéz netestovatelné
(určitou výjimkou může být srovnávání některých
událostí, popisovaných v náboženských textech, s výsledky
historického bádání). Uvažování jiným směrem se
považuje za nepřípustné - za herezi, kacířství.
Náboženství proto nemůže přinášet žádný gnoseologický
pokrok.
Náboženství je založeno na autoritách.
Buď na autoritě starých "posvátných" textů
(Korán, Bible), nebo zasvěcených či "posvěcených"
vykladačů - kněží, biskupové, imáni, rabíni, papežové.
I ve vědě mají vynikající odborníci, objevitelé a
průkopníci svých oborů, jakož i jejich díla, zaslouženou
autoritu. Avšak zcela jinou než v
náboženství. Einstein jistě věděl o gravitaci, prostoru a
času mnohem více než Newton, ve své době stejně významný
průkopník. Nikdo v současné vědě však nebude brát doslova
i to, v čem se tito badatelé mýlili - poznání se mezitím
posunulo dopředu :
Ve
vědě je důležitá pravda, nikoli lež či
dogma !
V této souvislosti můžeme zmínit jeden z Murphyho
aforismů: "Věřit znamená být přesvědčen
o něčem, co není pravda". Mnohé události,
autoritativně popisované v náboženských textech, se buď nestaly
vůbec, nebo se udály jinak. Téměř nic z
toho, co se uvádí ve fiktivních svatých náboženských
knihách, se ve skutečnosti nestalo. Ústní
podání bylo zapsáno až dlouho poté (někdy
i stovky let) co se to údajě stalo.
Všechno to bylo vymyšlené a předávané
dál, přičemž příběh při každém převyprávění byl přikrášlován,
aby se mu dodala větší velkolepost, nebo se stal psychicky
dojemnější.
A stejně tak je tomu i u předpovědí do budoucnosti -
různých těch věšteb a proroctví...
Dva
aspekty komplementarity vědy a náboženství
Pro objektivní posouzení slučitelnosti určitého
konkrétního náboženského směru s vědeckými poznatky je
užitečné rozdělit si dané náboženské
učení na dvě části :
Část 1 je obvykle (při vhodné formulaci a interpretaci) docela dobře slučitelná s poznatky vědy, může pro ni být komplementární a dokonce inspirující. Část 2, mýty a legendy (často ostatně zkreslené a zkomolené ústním podáním, překlady a pod.), pokud by byly brány doslovně, jsou většinou v naprostém rozporu s poznatky současné vědy, často i v rozporu se zkušeností a "zdravým rozumem". Nelze z toho však jednoznačně a nekompromisně usuzovat na neslučitelnost daného náboženského směru s vědou a rozumem. Osvícení teologové a náboženští myslitelé navrhují pojímat tyto mýty a legendy nikoli doslovně a dogmaticky, nýbrž symbolicky jako určité alegorie, metafory či podobenství, jejichž úkolem je názorně a srozumitelně, pomocí určitých skutečných či fiktivních událostí a jednání lidí a božstev, lidem ukázat a vysvětlit význam hlubokého abstraktního poselství duchovního a etického charakteru. A to na úrovni lidského poznání a reálií té doby, kdy příslušné náboženské mýty a legendy vznikly - aby byly lidem srozumitelné. V tomto kontextu chápanou mytologickou část náboženství pak není třeba stavět do ostrého střetu a konfrontace s vědou, podobně jako to není třeba u básní a jiných literárních spisů. Mnohé detaily (i ty málo pravděpodobné) slouží často jen jako "kulisy", dokreslující na základě dobových představ určitou hlavní myšlenku. Náboženská kategorie "Bůh" vypovídá o člověku, nikoliv o fyzikální podstatě přírody.
Fakta a
poznání ve vědě a náboženství
Věda pracuje s fakty, které objevuje v
okolním světě i v nás samých, studuje jejich vzájemné vztahy
a závislosti. Zjišťuje všeobecná pravidla - přírodní
zákony, pokud možno univerzální platnosti,
které určují vzájemné vztahy objektů a událostí v
prostoru a v čase. Hlavním cílem vědy je odhalovat jevy
a pravidla (zákonitosti), která umožňují dávat je do
souvislosti a předpovídat další jevy a skutečnosti. Další
úloha vědy je unitarizační - snažit se redukovat
objevené souvislosti na nejmenší počet vzájemně
nezávislých zákonitostí a dosáhnout tak racionálního
sjednocení jevové mnohostrannosti a rozmanitosti.
Filosofie a náboženství pak pojednává o
"významu" těchto objevovaných
faktů a souvislostí - tj. o jejich začlenění do
kontextu naší psychiky. Věda může zjišťovat pouze
to, "co je" (popř. teoreticky
"co by mohlo být"), nikoli to, co podle našich
psychicko-etických kritérií "by mělo být".
Tato druhá okolnost je doménou filosofie a náboženství,
které se zabývají především hodnocením lidských skutků a
myšlenek; nemůže však kvalifikovaně
hovořit o faktech a vztazích mezi nimi. Pokud tak někdy
činí, je to zásadní chyba a nedorozumění, které zákonitě
skončí nezdarem, často se závažnými
negativními důsledky.
S často uváděným názorem, že "věda
pomáhá člověku v jeho materiálních potřebách, zatímco
náboženství uspokojuje jeho duchovní a morální potřeby",
nelze tak docela souhlasit. Vědecké poznání nových, často
dříve netušených jevů a krása architektury jejich
vzájemných vztahů vyjádřených v přírodních zákonech,
poskytuje přemýšlivému člověku neskonalou radost z
poznání "jak funguje náš svět", jaká je podstata
věcí a událostí. Tento vnitřní pocit je duchovního
charakteru, ne nepodobný "náboženskému vytržení"
či samádhi při meditaci. Vede nás to k hluboké úctě
před velkolepostí skrytého řádu a "rozumu", který
je imanentně vtělen v bytí.
Prostřednictvím vnitřně pochopeného vědeckého poznání můžeme dosáhnout osvobození od pout malichernosti a sobectví, dosáhnout zduchovnění našeho chápání světa a zušlechtění vzájemných vztahů mezi sebou i k živé a neživé přírodě. |
A toto je přece náboženský přínos
v nejhlubším slova smyslu!
Co se týče druhé části
výše uvedeného tvrzení, "pravé" náboženství by
skutečně mělo lidem pomáhat v duchovních a morálních
požadavcích - a jistě tak často i činí. Ne všechny
náboženské směry jsou však "pravé". Ty, které
jsou znešvařené fundamentalismem a dogmatismem, slouží v
podstatě zase jen k uspokojení materiálních potřeb
- sobeckých hmotných, mocenských či prestižních nároků
"vůdců" a úzkých skupin kterým slouží,
zneužívajících náboženské cítění zmanipulovaných
lidí...
Přemýšliví lidé snad
budou souhlasit i s následující myšlenkou :
Pozorné čtení v úžasné knize přírody je lepší "náboženství", než neustále dokola papouškovat "posvátné texty" ze starých náboženských knih |
Je věda
"nové náboženství" ?
Při diskusích o vztahu vědy a náboženství se často
můžeme setkat i s dalšími dvěma názory :
¨ Věda vznikla z náboženství,
základy logiky a vědecké metodologie byly založeny v
náboženské scholastice (např. u
Tomáše Akvinského). Ve skutečnosti to
bylo spíše tak, že s pokrokem lidského rozhledu vzdělaní
lidé začali racionálně reflektovat dění v přírodě i
společnosti a zabývat se otázkami logiky a gnoseologie. A ve
středověku, kdy církev totálně vládla, se vzdělaní lidé
mohli rekrutovat jedině z řad křesťanských myslitelů.
¨ Věda je novým náboženstvím,
nahrazuje lidem dřívější náboženské potřeby. Toto
tvrzení není příliš objektivní, lze ho různě
interpretovat. Věda může do určité míry nahradit či
doplnit náboženské představy pro zhruba dva okruhy lidí :
1. Pro ty, kteří nahlédli
iluzornost a nevěrohodnost náboženských dogmat a legend,
založených na nedostatečné úrovni poznání v dávné
minulosti. A snaží se poznat, jak skutečně
"funguje" tento svět a jak to reflektovat. Věda je
pro ně zdrojem spolehlivých a pravdivých poznatků, na nichž
mohou zakládat svůj světový názor.
2. Pro věřící lidi otevřené
různým koncepcím a názorům - lidi hledající,
kteří se filosofické a duchovní otázky snaží objektivně
reflektovat: podepřít je či korigovat reálnými a
ověřenými poznatky.
Pokud je tvrzení "věda
je novým náboženstvím" chápáno pejorativně ve
smyslu "náboženská dogmata byla nahrazena dogmaty
vědeckými", je to nefér kritika,
která sice může být směrována na určité osoby
zaštiťující se vědou (viz výše
"Negativní jevy ve vědě"), nikoli však na vědu jako takovou. Je to naopak!
Věda je totiž svou vlastní povahou bytostně antidogmatická.
V čem
může věda pomoci náboženství ?
I když současná věda dokáže přesvědčivě vyvrátit a
ukázat nepravdivost většiny náboženských tvrzení,
věřící to většinou nejsou ochotni uznat - takováto
vědecká "osvěta" se zde ukazuje jako neúčinná a
kontraproduktivní. Věda však může do určité míry alespoň
zmírnit a relativizovat nejhorší
iracionální a škodlivé aspekty
náboženského fundamentalismu. Ukázat, jak je pošetilé
ve jménu nepravdivých smyšlenek nenávidět
své bližní, jen proto že je nesdílejí. Toto může určitě
víru obohatit, udělat ji lepší a
tolerantnější - k užitku věřících i ostatní
společnosti.
A též přemýšlet a odlišovat
morální hodnoty náboženství a jeho schopnost poskytovat
vyrovnanost a útěchu, od (ne)pravdivosti náboženských
tvrzení...
Náboženství,
umění, kultura
Velmi významná, v minulosti pak zcela dominantní, byla úloha
mytologie v kultuře a umění. Mnohé náboženské texty
samotné jsou literárně uměleckými díly, nesoucími etické
a estetické poselství, často nezávislé na vlastním
náboženském či pověrečném obsahu. Hlavně se však
náboženské představy staly námětem a inspirací mnoha
uměleckých děl v oblasti malířství, sochařství,
architektury, hudby (o duchovní hudbě viz
např. "Duchovní hudba křesťanů západní a
střední Evropy" nebo
"Pravoslavná hudba východních křesťanů").
Z objektivního pohledu jsou všechna tato díla
vyjádřením lidské fantazie a směřování ke kráse, lásce
a dobru. Náboženské myšlenky a představy jsou zde vlastně
jen prostředkem k vyjadřování o všelidských
otázkách, o společných aspektech lidské psychiky.
Mytologická jména, místa a události - především z řecké
antické mytologie, ale i ze Starého a Nového zákona či z
legend hinduistických a buddhistických - se často využívají
jako působivá přirovnání v literatuře, a
to i v současné.
Náboženský
relativismus
Svět víry a náboženství je velmi pestrý, vyskytují se
stovky různých náboženských směrů, sekt, církví.
Zamyslíme-li se objektivně a bez předsudků nad touto
skutečností, vede nás to zákonitě k náboženskému
relativismu *).
*) Jen omezení lidé mohou věřit v samospasitelnost
určité církve či sekty - že členstvím v ní a přesným
vykonáváním určitých předepsaných obřadů dojdou
"spasení", zatímco všichni ostatní budou
"zatraceni". Výrazivo jako "pohané",
"nevěřící psi", "kacíři",
"antikristi", kterým tito fundamentalisté a dogmatici
označují všechny jinak věřící, se již mnohokrát stalo
záminkou k vraždám a náboženským válkám.
Chrámy, obřady, rituály,
starodávné tradice a pod., mohou přitom opravdu sehrát pozitivní
roli - odpoutávají mysl od všedních vlivů a
psychicky navozují takové stavy vědomí, které jsou
otevřenější pro duchovní inspiraci.
Alegorické přirovnání fenoménu náboženství k "duchovnímu stromu" s mnoha větvemi. |
Víra či náboženství je jako strom
s mnoha větvemi. Kmen tohoto stromu - univerzální
duchovní princip - je zakořeněn hluboko v lidské
psychice. Z tohoto univerzálního duchovního principu
vyrůstají jednotlivé církve, sekty,
denominace - větve stromu, které jsou v
zásadě rovnocenné. "Všechny cesty
jsou pravé!", prohlašoval známý indický guru Sáji
Bába.
Víme však, že u stromu vedle větví zdravých,
vitálních, plodonosných, jsou některé větve suché,
nemocné či napadené škůdci; takové větve nejen že nenesou
ovoce, ale mohou ohrozit zdárný růst celého stromu. Těmto
suchým či napadeným větvím se podobají některé církve a
sekty, v nichž převládl dogmatismus, neupřímnost,
fundamentalismus a zneužívání náboženského cítění pro
materiální a mocenské cíle jednotlivců či skupin (na úkor
ostatních lidí)...
Z filosofického hlediska jsou otázky
"pravého" či "nejlepšího" náboženství
stručně diskutovány v pasáži "Pravé náboženství?" práce "Antropický princip aneb
kosmický Bůh".
Neexistují žádné
pravé autentické náboženské texty !
V náboženských textech různých církví, sekt, denominací
se píše, co nařídil či řekl Bůh. Říká
to však člověk, který cituje texty napsané
jinými lidmi. Žádný Bůh nic neříká, jsou
zde jen obyčejní lidé, omylní jako všichni ostatní, kteří
tvrdí že mluví za určitého Boha. Žádný Bůh jim jejich
tvrzení neřekl, nenapsal ani nepodepsal!
Veškerá náboženská tvrzení v Bibli, Koránu
či Talmudu během historie prošla myslí a pery mnoha osob - vykladačů
více či méně osvícených, často falešných a účelových.
Původní obsah (ať již správný či
mylný) se tím velmi zkreslil.
Zvláště některé dogmatické a
nesnášenlivé myšlenky o vraždění národů a jinověrců na
"Boží příkaz" jsou jádrem zločinné
náboženské ideologie, v jejímž jméně jsou
někteří hloupí slepě věřící lidé schopni vraždit
své bližní! Co však zůstalo autentické, je etické
poselství dobra, lásky, čestnosti. Tyto hodnoty sice
přímo nesouvisejí s náboženstvím, ale pro mnohé věřící
jsou zdrojem zušlechťování vztahů s bližními - to je
jistě třeba kvitovat pozitivně...
Lze dokázat existenci či
neexistenci Bohů ?
Tato otázka je mezi teisty často diskutovaná, s rozdílnými
názory. Dokazovat že něco neexistuje je principiálně
problematické a irelevantní. Ateisté nepotřebují
"dokazovat" neexistenci Bohů, v bohy prostě
nevěří; dokud by jim teisté přesvědčivě nedokázali
existenci jejich Boha. Důkazní břemeno
pro existenci daných Bohů je na teistech - věřících.
Exaktní důkazy, které by mohly být uznány vědou, nebo
korektní justiční praxí, nebyly nikdy nalezeny. Pro
konkrétní Bohy v různých náboženských směrech lze
analýzou náboženských textů a jejich konfrontací se
"zdravým rozumem" nalézt řadu rozporů,
které jejich věrohodnost zpochybňují. U křesťanského
Boha podle Bible (Nového zákona
navazujícího na Starý zákon) je to
např. následující úvaha :
Křesťanský Bůh podle Bible je vševědoucí,
všechno vidí, je všemohoucí a dokonale dobrý. Chrání
všechny lidi, které stvořil "podle svého obrazu" a
miluje je jako své děti. To znamená, že o každé vraždě,
fyzickém či duševním mučení, podvodu, krádeži a dalších
ohavných činech které mohou lidé udělat, ví Bůh již
dopředu s dostatečným předstihem. Věděl to a navzdory své
všemohoucnosti neudělal nic. Pokud je Bůh všemohoucí a
dokonale dobrý a existoval by, zabránil by těmto zločinům a
ohavnostem dříve, než se vůbec staly. Byl by "ráj na
zemi". Pokud by Bůh existoval, byl by buď zlý
(úmyslně by nebránil ve špatných
činech), nebo impotentní
(nedokáže zabránit tomu, aby se špatné
věci staly). Ani jedno z toho neodpovídá
formulaci křesťanského Boha !
Náboženství či ateismus jako zdroj etiky a
estetiky ?
Náboženské spisy a duchovní tradice obsahují řadu
poučných příběhů, podobenství a krásných legend *),
které jsou projevem univerzálního Božského "kompasu"
v našem nitru, směřujícího nás k dobru, ušlechtilosti a
kráse. Chraňme si tyto legendy a řiďme se jejich etickým
poselstvím. Nedeformujme jejich pravý (tj. symbolický a
alegorický) obsah a význam dogmatismem a snahou o
"doslovný výklad", nezneužívejme odlišností v
jejich obsahu či výkladu ke sporům a nenávisti vůči našim
bližním. Jinak se obrátí proti nám!
*) Bohužel však často obsahují i lživá a
falešná tvrzení, adorace krutosti, zločinů, vraždění. To
jsou relikty temných historických období despotické vlády
bohatých a mocných nad ostatními lidmi. Oddělujme je moudře
od pozitivních poselství!
Ateismus vyznává pravé morální
zásady - osvícení "božští
ateisté" ?
Zamysleme se krátce nad procesem, jak se lidé učí základním
etickým zásadám a soužití se svými bližními. Když se
dítě narodí, nemá žádné povědomí o soužití s
ostatními dětmi a lidmi, řídí se jen biologickými
instinkty. Teprve kontaktem s rodinou (matkou,
otcem, pěstouny, sourozenci) začíná
první - předškolní - etapa morálního vývoje, trvajíci
zhruba do 5-8 let. Zde je hlavní motivaci to, aby dítě dostalo
odměnu, nikoli výprask, zákaz či pokárání. Později, ve
věku 8-12 let je pro dítě důležité uznání vrstevníků -
kamarádů - že je to fajn kluk nebo děvče, ochotné poradit a
pomoci. V adolescenci, když již dítě dosáhne patřičnou
rozumovou úroveň, a pak v dospělosti se zamýšlíme nad
fungováním společnosti a dlouhodobým vztahem k ní. Nejen nad
krátkodobým prospěchem, ale klademe si i otázku: "nejen
co může společnost udělat pro nás, ale i co my můžeme
udělat pro své bližní - pro společnost?". Může to
vyústit v ušlechtilý altruismus. A nakonec je
morálka "internalizována" v naší
mysli, takže o ní většinou ani nepřemýšlíme. Děláme
správné věci ne proto abychom byli odměněni (či potrestáni když to neuděláme, že jsou určitá
formální pravidla a zákony), ale
protože víme že je to dobré a prospěšné
pro naše bližní - a zpětně i pro nás.
Tento proces socializace se děje nezávisle na
náboženském či ateistickém prostředí. Avšak osvícený
ateista koná dobročinnost (pomáhá
někomu v nouzi, navštíví nemocného, podpoří dobrou
věc...) ne kvůli nějakému
náboženskému učení, že mu to Bůh přikázal a odmění ho
za to. Jeho jednání je založeno na jeho vnitřním smyslu
pro morálku, protože cítí že je to dobré..!..
Osvícený ateismus by mohl vytvořit svět jemných
a milujících lidí, kteří žijí podle
morálních zásad, protože to tak vnitřně chtějí...
Morálka se nepředává "shůry" od
nějakého Boha. Je produktem lidské evoluce,
kultury, kolektivní zkušenosti. Učíme se z historie, z vědy
a jeden od druhého. Nepotřebujeme vesmírného diktátora,
který nám vyhrožuje věčným peklem, abychom nepáchali zlo a
pochopili, že férovost, laskavost, soucit a pomoc bližním
jsou dobré věci. Abychom rozlišili správné od špatného,
používáme svůj mozek, přemýšlíme, učíme se, hodnotíme
důsledky našich činů.
Dobro a morálka tedy není o víře
v nějaké božstvo, "bohabojnosti", namlouvání si
pocitu nadřazenosti nad ostatními; ale o empatii, soucitu s
bližními, sympatie k nim, přání jejich štěstí - jak se
lidově říká "mít dobré srdce". A též
mít určitou dávku moudrosti a zdravého rozumu,
abychom to dobré rozlišili a poznali jak v duchu toho konat.
Nemá to nic společného s tím zda věříme v nějaké
božstvo, Boha, nebo ne.
Označení "božský ateista"
se však samozřejmě nevztahuje na egoisty a
"hajzlíky" se špatnou osobní povahou, kteří
vyznávají vulgární ateismus proto, že absence
božích přikázání jim dovoluje konat hanebné činy, aniž
by se museli obávat trestu...
Pro jednodušeji uvažující lidi pak
náboženství může být důležitou motivací
pro aspoň formální (vynucené) dodržování základních norem etiky a
společenského soužití s bližními.
Horliví praktikující
věřící často tráví hodně času účastí na
náboženských obřadech, v některý sektách i na agitaci a
nábor nových členů. Nemít náboženství uvolňuje
hodně času pro jiné věci či aktivity, které jsou
užitečnější a lépe naplňují náš život.
Opravdovost náboženské víry ?
Odhlédneme-li od faktické vnitřní neopodstatněnosti a nepravdivosti
veškerých náboženských pověr a předsudků,
můžeme nábožensky věřící lidi z hlediska opravdovosti
a férovosti rozdělit na dvě skupiny :
Opravdoví věřící ,
kteří se podle zásad své víry snaží žít
a jednat a pro něž tato víra napomáhá zušlechťování
vztahů s bližními nezávisle na tom, zda jsou věřící či
nevěřící.
Modláři - "pánbíčkáři",
kteří navenek velmi okázale vyznávají všechny články
víry (často bez náležitého pochopení), avšak vnitřně je
to jen zástěrka špatného charakteru a vyvyšování nad
"nevěřící" či jinak věřící.
Racionální, iracionální, emocionální
postoj
Božský "kompas" etiky, humanismu a lásky je
zakódován spíše v našich srdcích, než ve
starých náboženských legendách, mnohokrát zkreslených při
překladech a opisech, či účelově překroucených falešnými
vykladači (ostatně, i původní text mohl
být falešný...).
Pozn.: Již v 18.stol.
francouzský přírodovědec a filosof P.H.D.Holbach (1723-1789)
tvrdil, že "Aby lidé poznali pravé zásady
mravnosti, nepotřebují ani teologii, ani zjevení, ani Boha,
ale pouze zdravý rozum". A též "dobré
srdce"...
Věřící lidé často ve
své povrchnosti vůbec nerozumí tomu, co
vyznávají a hlavně proč to vyznávají.
Víru chápou jako obeznámenost s určitými "fakty",
tvrzeními, či praktikami, o nichž nepochybují a slepě jim
přitakávají. Nebo jako členství v nějaké
"samospasitelné" církvi či sektě. Pobožní lidé
často věří, že Bůh je na jejich straně a je proti
"těm druhým", vyznávajícím víru v jiného Boha,
nebo jen jiný způsob víry ve stejného Boha. Tato zcestná
představa, zneužitá bohatými a mocnými, stála již
mnoho miliónů lidských životů v náboženských válkách...
Sami křesťané tvrdí, že v pekle bude hodně kněží a
teologů, i těch "pravověrných".
Nikdo nevěří v bohy "sám od sebe".
Každý člověk se narodí jako ateista - a
zůstal by jím po celý život, kdyby nebyl indoktrinován
jinými lidmi. Většinou je to již v raném dětství, v
rodinném prostředí, buď příkladem rodičů, nebo úmyslným
manipulováním (když nebudeš
vyznávat Boha, křeaťanského či muslimského, budeš zatracen
v pekle!) a někdy i násilným vnucováním.
Později též četbou náboženských knih *), účastí na
náboženských obřadech. V době studia, po dosažení určité
úrovně vzdělání a životní zkušenosti, u řady lidí
dochází k rozumovému popření náboženské víry -
stanou se skutečnými ateisty. Někteří však i potom
zůstávají "praktikujícími" věřícími (v dětství se naučili modlit, tak to praktikují i
nadále). A jiní lidé i v dospělosti,
vlivem svého psychického zaměření (potřeba
nějaké "berličky" či fiktivní životní
naděje..?..), "konvertují" na
nějakou náboženskou víru, církev (křesťanskou,
muslimskou, židovskou, ...) či sektu (srov. "Antropický princip aneb
kosmický Bůh", část
"Církve, sekty, poselství"). Tak to již ve složité
a rozporuplné společnosti chodí...
*) Přemýšlivé kritické studium
náboženkých textů => stát se ateistou !
Pro chytrého a přemýšlivého člověka se však pozorné
studium Bible, Koránu a dalších náboženských textů může
stát nejlepší cestou, jak se stát
ateistou..!.. V dřívějších dobách byly děti
již od malička vychováváni v náboženské víře, i na
školách se náboženství autoritativně vyučovalo, k jiným
náboženským textům než cenzurně dovolovala místní církev
bylo obtížné se dostat. Téměř všichni tak považovali
existenci daného Boha za samozřejmou, nijak o ní
nepochybovali. Kněží v křesťanských chrámech, synagogách,
mešitách seznamovali věřící většinou jen s atraktivními
tvrzeními Písma a zamlčovali hanebnosti které se tam píší
- násilí, vraždy dětí, genocida národů na rozkaz bohů či
proroků, mučení, znásilňování. Reálie neomezené vlády
bohatých a mocných v době kdy náboženské texty vznikaly. A
tyto kruté vlastnosti přisuzovali i bohům. Nyní, kdy máme
možnost svobodně přemýšlet, jsou všechny tyto rozpory,
nelogičnosti a lumpárny pro soudného člověka
pádným důvodem nevěřit v žádná božstva!
Proč tedy na celém světě jsou miliony
věřících, kteří čtou v Bibli, Koránu, Talmudu - či
spíše tyto texty poslouchají od kněží při náboženských
obřadech - a zůstávají věřícími? Jsou pravděpodobně
tři důvody :
1. Konzervativní setrvačnost myšlení, zvyk,
tradice, sounáležitost ke komunitě. 2. Ne
všichni lidé jsou soudní... 3.
Konvenční povrchní studium či reflexe
náboženských textů, s akcentem na pozitivní psychologicky
příjemné pasáže a upozaděním problematických či dokonce
zločinných činů.
Věřící teisté časo
vyznávají nepravdivé (ba i směšné) věci, které nejsou
"z jejich hlavy", ale jsou indoktrinací jejich
náboženstvím. A zároveň zavrhují a vysmívají se jiným
podobně směšným věcem z jiných náboženství. Lze říci,
že teisté jsou rozhodnými ateisty ve vztahu k
jiným náboženstvím než je to jejich.
A teisté též někdy odmítají pravdivé -
objektivní a ověřené - vědecké poznatky o přírodě a
vesmíru. To není zrovna racionální chování... Avšak je
třeba si uvědomit, že náboženství není
racionální postoj, je to psychologická emocionální
záležitost, která není určena naší inteligencí.
Náboženským dogmatům bohužel věří i řada vzdělaných a
inteligentních lidí (v islámské
komunitě i vysokoškolsky vzdělaní lidé jsou nuceni věřit
naprostým nesmyslům). Teisté se
různými sofistikovanými způsoby snaží zdánlivě racionalizovat
svou víru; objektivně to však není možné..!..
Hlouběji založení lidé chápou víru jako
niterný vztah, vnitřní ztotožnění s
podstatou, uvedení životního stylu do souladu s etickým
poselstvím, pomoc a službu svým bližním... To již nemusí
být spojeno s náboženskou vírou (viz
výše "Božští ateisté").
Objektivní přínos vědy pro lidi
- oproti náboženství
Objektivní skutečností je, že věda nám
dává lepší kvalitu a větší délku
života, lepší jídlo a oblečení, lepší možnost uzdravit
nemocné, větší schopnost odstranit chudobu a další pozitiva
pro život, než kdy dokázalo jakékoli náboženství. I když
vědecké poznatky jsou občas zneužívány pro výrobu
vražedných zbraní, věda nikdy po nikom nechce aby se
zabíjelo ve jménu vědy. Zatímco náboženství často vedlo
vražedné "svaté" války ve jménu svých bohů. A
obecně většina náboženských směrů má značné problémy
s toleratním chováním k ostatním lidem, kteří vyznávají
jiného boha či žádného boha, nebo mají jiné kulturní
tradice.
Znalosti a perspektivy, které nám věda
poskytuje, nás činí moudřejšími, jemnějšími,
láskyplnějšími jeden k druhému :
Etická úloha
vědeckého poznání : Prostřednictvím vnitřně pochopeného vědeckého poznání můžeme dosáhnout osvobození od pout malichernosti a sobectví, dosáhnout zduchovnění našeho chápání světa a zušlechtění vzájemných vztahů mezi sebou i k živé a neživé přírodě. |
Závěrem bych si k tématu vztahu vědy a náboženství dovolil předložit k zamyšlení následující myšlenku :
Víra přináší skutečné duchovní povznesení především tomu, kdo se povznese nad náboženství. |
Z Á V Ě R :
Současné vědecké poznání je slučitelné pouze s
abstraktní filosofickou koncepcí BOHA ,
nikoli s historicky vymyšlenými Bohy stávajících tradičních církví a denominací .
Avšak i pro vědecké pracovníky a racionálně orientované lidi může být poselství tradičních náboženských textů zdrojem
morální a estetické inspirace
- přímo či v kulturním ztvárnění v literatuře, malířství, hudbě -
Předkládám přednesené theze a myšlenky k laskavému zamyšlení čtenářům – jako vzdělaným a přemýšlivým lidem ..!.
Skrytá
inpirace
Při psaní konceptu tohoto zamyšlení o vztahu vědy a
náboženství jsem často poslouchal gregoriánský chorál,
pravoslavné liturgie, indické rágy a mantry a hudbu
zen-buddhistických mnichů. Každému, kdo hloubá nad
podobnými otázkami, mohu hudbu tohoto či podobného druhu
doporučit jako krásný zdroj skryté inspirace.
Lze přitom, podle svého zaměření, přemítat či meditovat o
duchovních otázkách, běhu času a života. Z přírodovědné
oblasti pak třebas o teorii relativity, o struktuře a vývoji
Vesmíru, o elementárních částicích, unitární teorii pole,
skrytých dimenzích. Je však dobré se přitom na chvíli
oprostit od technických a matematických podrobností, ale
spíše intuitivně reflektovat jejich smysl a vztah k
základním zákonitostem světa a jeho běhu - ke krásám a
tajemstvím přírody, vesmíru i naší duše.
Antropický princip aneb kosmický Bůh | Křesťanství a komunismus | ||||||
Hudba: | Indická | Čínská | Tibetská | Japonská | Pravoslavná | Katolická | Islámská |
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie |