Gravitace – fundamentátní síla v přírodě

AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie Gravitace, černé díry a fyzika

Kapitola 1
GRAVITACE A JEJÍ MÍSTO VE FYZICE
1.1. Příroda, vesmír, gravitace. Vývoj poznatků.
1.2. Newtonův gravitační zákon
1.3. Mechanická LeSageova hypothéza podstaty gravitace
1.4. Analogie mezi gravitací a elektrostatikou
1.5. Elektromagnetické pole. Maxwellovy rovnice.
1.6. Čtyřrozměrný prostoročas a speciální teorie relativity


1.1. Příroda, vesmír, gravitace. Vývoj poznatků.

Gravitace je síla, se kterou je ve formě zemské tíže (řec. gravis = těžký) každý člověk bezprostředně a neustále ve styku od narození po celý život a lidstvo se takto s gravitačními jevy setkává od prvopočátků. Přesto (nebo snad právě proto), podobně jako u většiny základních přírodních jevů, na gravitaci panovaly velmi dlouhou dobu naprosto zcestné názory a můžeme říci, že původ a podstata gravitace není zcela vysvětlena ani nyní. V této úvodní části si stručně zrekapitulujeme, jak se názory na gravitaci, prostor, čas, hmotu, vesmír a přírodu vůbec, postupně vyvíjely a tříbily od starověku až po dnešek. A pak se zamyslíme nad obecnou podstatou přírody a vesmíru, nad tajemstvími naší existence.

Přírodověda ve starověku
Prvopočátky vědy ve starověku vznikaly z pohnutek veskrze pragmatických: systematicky a správně řešit problémy, které život přinášel. Takovými konkrétními problémy byly např. stavby kultovních objektů a budování zavlažovacích systémů, racionální hospodaření a obdělávání půdy, distribuce potravin nebo jiných předmětů a jejich směňování a pod. K řešení takových úkolů bylo třeba naučit se stanovovat vzdálenosti, výškové rozdíly a rozlohy, studovat a předpovídat počasí, počítat a rozdělovat zboží co do kvality i kvantity.

Potřeby směny a distribuce vedly k zavedení základních aritmetických úkonů sčítání, odčítání, násobení a dělení. Tyto operace, které jsou vyjádřením vlastností běžných materiálních objektů, zobrazují (modelují) skutečně probíhající procesy s reálnými tělesy. K určování vzdáleností a velikostí objektů byla zavedena měřítka - jednotky *), tj. určité standardní předměty, pomocí nichž lze srovnáváním vyjádřit velikosti jiných předmětů (či čas - doba trvání dějů). Jinými slovy, množství a velikostem skutečných těles byla přiřazena čísla - jejich počet a rozměry - s nimiž se operovalo podle pravidel aritmetiky a výsledná čísla se zpětně převáděla na odpovídající množství a velikosti reálných předmětů. Takto se v lidské činnosti objevila matematika jakožto nauka o modelech a začalo se (zpočátku podvědomě) používat obecné schéma :

skutečnost ® model ® skutečnost
ň ń
matematika

*) Jednotky délky a času
V minulosti lidé volili základní mechanické jednotky pro měření vzdáleností, času a hmotnosti (množství hmoty) podle okolí v němž žili a s použitím předmětů, s nimiž se setkávali. Pro délku to byly nejdříve lidské míry jako "stopa", "loket" nebo "palec", později, když již byl znám tvar a přibližná velikost Země, se délková jednotka "kilometr" stanovila jako 1/40000 délky zemského rovníku, z ní pak "metr".
   Čas se odvozoval z doby trvání jednoho oběhu Země kolem Slunce - "rok", doby oběhu Měsíce kolem Země - "měsíc", doby jedné otáčky Země kolem osy - "den"; ten se rozdělil na 24 "hodin", hodina na 60 "minut", minuta na 60 "sekund"
("vteřin" **). Název "minuta" pochází z lat. pars minuta - zmenšená část (hodiny), "sekunda" pak z pars minuta secunda - druhá zmenšená část.
**) Český lidový název "vteřina" vznikl z nahrazení lat. secundum slovanským názvem vterý (druhý).
   I když dnes jsou tyto jednotky definovány a metrogicky měřeny mnohem přesněji, než pomocí vlastností Země, z historických důvodů zůstaly v zásadě zachovány a jejich fakticky náhodný výběr zastiňuje některé fundamentální vztahy v přírodních zákonitostech, kde se vyskytují složité konstanty, jejichž číselná velikost je dána právě volbou jednotek.

Astronomická pozorování. Astrologie, alchymie; šarlatánství
Již v prehistorických dobách lidé vypozorovali, že periodicky se opakuje nejen den a noc, ale též roční období, přičemž existuje těsná souvislost mezi těmito denními a ročními obdobími a pohybem Slunce, Měsíce a planet po obloze. Nutnost určovat a předpovídat denní a roční období, tj. přírodní podmínky pro zemědělské i jiné práce, proto přirozeně vedla k astronomickým pozorováním a k zavedení jim odpovídajících časových jednotek: den, měsíc, rok (měření času jak krátkodobé - hodiny, tak dlouhodobé - kalendář). V pozorování oblohy ve starověku vynikli zvláště Babylóňané a Egypťané.
   Studiem objektů mimo Zemi - ve vesmíru - se zabývá astronomie
(řec. astron = hvězda, nomos = pravidlo,řád,zákon; tedy "zákonitosti hvězd") *), lidově hvězdářství. Současná astronomie sice zahrnuje i zkoumání planetárních systémů, mezihvězdné látky a celkové evoluce vesmíru (kosmologie), avšak hvězdy a jejich systémy (galaxie) jsou stále pro astronomy hlavními objekty.
*) Původně se jednalo o "zákonitosti pohybu hvězd", neboť zdánlivé posuny hvězd a souhvězdí na obloze se považovaly za pohyb hvězd. O vlastní podstatě hvězd se ve starověku a středověku nic nevědělo, považovaly se za jakési neměnné vzdálené svítící body - stálice, na jejichž pozadí se pohyboval Měsíc, planety, příp. Slunce. Skutečná povaha hvězd byla postupně odhalována až v průběhu 19. a 20.století - že se jedná o velmi vzdálené obrovské žhavé plynné koule, v jejichž nitru probíhají termonukleární reakce (po většině doby jejich evoluce); Slunce je též hvězda, jsou to jakási "vzdálená Slunce". Nejsou neměnné a věčné, ale během své evoluce se smršťují a expandují, mohou i prudce vybuchovat, "žijí" konečnou dobu - podrobnosti jsou v §4.1 "Gravitace a evoluce hvězd".
   Astronomie je někdy považována za "královnu věd", a to ze dvou hledisek :
a) Je to nejstarší přírodní věda. Astronomická pozorování, záznamy a výpočty poloh nebeských těles na obloze se prováděly již ve starověku. Tehdy se však za přírodní vědu nepovažovala, neboť se nevědělo, že pozemská a "nebeská" příroda jsou jedno a totéž.
b) Všechno je součástí vesmíru, i naše Země je kosmické těleso; všechno kolem nás se utvořilo díky astrofyzikálním procesům ve vesmíru (§4.1 "Úloha gravitace při vzniku a evoluci hvězd" a §5.4 "Standardní kosmologický model. Velký třesk. Formování struktury vesmíru."). Současná fundamentální fyzika se v koncepcích unitární teorie pole snaží na stejných základech řešit problematiku mikrosvěta elementárních částic i megasvěta, vzniku a evoluce vesmíru (kapitola B "Unitární teorie pole a kvantová gravitace", §B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.").
   Starověké civilizace měly obecně velmi chabé a naprosto zkreslené znalosti o vesmíru. Nelze se tomu divit - ostatně, ani my bychom na tom nebyli lépe, kdybychom se jen rozhlíželi po obloze bez optických přístrojů a bez předběžných znalostí. V bezprostředním vizuálním poznávání vesmíru nám totiž brání zásadní obtížně překonatelné překážky :
1. Vesmírné objekty jsou velice vzdálené. Optický systém našeho oka vytváří na sítnici tak malé obrazy těchto objektů, že nelze rozlišit detaily jejich struktury. Ze vzdálených objektů vesmíru přichází jen velmi málo světla, které vzhledem k malému průměru oční čočky (cca 5mm) většinou nestačí k jejich vidění i při poměrně vysoké citlivosti sítnice.
2. Žijeme na planetě Zemi, která rotuje ("kosmický kolotoč") a obíhá kolem Slunce. Tyto pohyby nás pozorovatelů (které si neuvědomujeme) vzbuzují mylný dojem o pohybech pozorovaných objektů ve vesmíru.
3. Zemská atmosféra pohlcuje hodně světla a naše oko je citlivé jen k úzké oblasti spektra elektromagnetického záření. Další důležitá "okna" do vesmíru jsou našemu zraku skryta.
4. Zemská gravitace nás pevně poutá k zemi a brání mám "jít se podívat zblízka" na kosmické objekty. V tom nám ostatně brání i naše úzká vazba na pozemské životní podmínky a naše "hlemýždí" pomalost při překonávání obrovských vzdáleností ve vesmíru.

Astrologie
Pozorované souvislosti mezi periodickými přírodními ději a pohybem nebeských těles, jejichž příčiny starověcí pozorovatelé neznali, navodily představu, že s polohami a pohyby nebeských těles souvisejí i další jevy na Zemi *) - různé katastrofy, války a dokonce průběhy lidských osudů. Z této falešné představy se vyvinula astrologie, která až do konce středověku byla hlavním motivem astronomickych pozorování. Již Koperníkovy a Keplerovy poznatky a pohybu planet však činily astrologická tvrzení značně nepravděpodobnými: jednotlivé planety se při pozorování z jiné planety - Země - během svého pohybu náhodně promítají do různých souhvězdí
(ostatně také náhodně se promítajících) na hvězdné obloze; není důvod připisovat těmto náhodným projekcím jakýkoli reálný vliv na průběh dějů a událostí. Skutečně, od těch dob již vzdělaní lidé většinou v astrologii nevěřili; vzpomeňme jen slova J.A.Komenského: "Astrologové - to nejsou hvězdáři, ale z hvězd lháři ! ". Další přírodovědné poznatky toto stanovisko ještě určitěji potvrdily. Těžko si představit, že zdánlivé projekce Sluncem ozářených planet na náhodné obrazce souhvězdí na obloze by mohly nějak ovlivňovat třebas složitou strukturu makromolekul DNA uvnitř zárodečných buněk druhu homo sapiens na jedné z dalších planet obíhajících kolem Slunce! Žádná vzdálená vesmírná tělesa nemohou mít vliv na osobnostní charakteristiky lidí ani na jejich osud. Astrologie tedy již dávno není vědou, ale může být pěknou hrou, používající astronomické rekvizity...
*
) Je zajímavé, že s představami vesmírného působení se opět setkáváme i v moderní fyzice v souvislosti s některými interpretacemi Machova principu, podle nichž lokální fyzikální zákony jsou určeny rozložením a pohybem veškeré hmoty ve vesmíru - viz "dodatek A". S astrologickými představami to však samozřejmě nemá nic společného.
   Podobně je tomu s numerologií. Čísla mnohé lidi fascinují a někteří jim přisuzují magickou moc - že konkrétní číslo má vliv na určitou charakteristiku člověka. Astrologie, numerologie, chiromancie, irodologie, magické koule, vykládání karet ... a pod., patří do stejné kategorie pověrečných "věšteckých" či "prorockých" technik které nefungují, ale mnozí lidé jim věří...

Alchymie
S astrologií úzce souvisela i další falešná cesta *) zkoumání přírody - alchymie, která se na základě některých metafyzických principů a filosofických představ snažila dosáhnout transmutace prvků **) - především vyrobit zlato - a nalézt univerzální "kámen mudrců". Alchymisté však při svých pokusech
(z hlediska tehdy požadovaných cílů zákonitě neúspěšných!) nashromáždili velké množství empirických poznatků, které se později, po opuštění nesprávných alchymistických představ, staly důležitým východiskem pro poznání skutečné podstaty chemického slučování látek - základem pro vybudování chemie.
*) Toto kritické hodnocení se vztahuje jen na přírodovědnou stránku alchymie a astrologie! Některé duchovní a filosofické aspekty, zvláště snaha o jednotné pojetí jsoucna, o duchovní zdokonalování, přeměnu neušlechtilého v ušlechtilé, sloučení umění a vědy, byly na svou dobu na vysoké úrovni a mohou nás oslovovat i dnes. U nynějších zastánců alchymie a astrologie se však často setkáváme s nedorozuměním, souvisejícím se zaměňováním a slučováním chybných přírodovědeckých představ minulosti s hodnotnými duchovními a filosofickými myšlenkami trvalé platnosti.
**) Alchymisté ovšem neměli potuchy nejen o atomech a jejich jádrech, ale nerozeznávali ani prvky a sloučeniny. Látky posuzovali podle jejich vnějších projevů a několika jednoduchých chemických reakcí, které dokázali uskutečnit. Metodami jaderné fyziky dnes dokážeme transmutace prvků uskutečnit - jedná se o "
Jadernou alchymii".
  Od přelomu 17. a 18.stol., kdy feudalismus a církev ztráceli svou absolutní moc, dřívější alchymisty - šarlatánské a často podvodné "zlatostrůjce" ve službách bohatých a mocných - postupně nahrazovali seriózní přírodovědci, kteří se již nepachtili po receptu na výrobu zlata či různých elixírů, ale snažili se proniknout do podstaty stavby hmoty. To se nakonec podařilo v atomové a jaderné fyzice a v chemii (viz Stavba atomů).

Šarlatánství versus přírodověda
Pro mylné, nedůvěryhodné či podvodné myšlenkové směry a jednání lidí se vžil název šarlatánství. Tento název podle literárních pramenů pochází z italského slova "ciarlatano", označujícího obyvatele městečka Cerreto, odkud v 15.stol. pocházelo několik význačných kouzelníků a dryáčníků. Ve francouzštině se pak slovo "charlatan" začalo používat pro nedůvěryhodného léčitele a podvodníka, používajícího neověřené a medicínsky neuznávané praktiky. Obecněji pak i pro další tlachaly, šejdíře, podvodníky...
   Z myšlenkového podhoubí astrologie, alchymie a náboženských představ vyrůstají i některé novější šarlatánské směry - parapsychlogie označující sama sebe zavádějícím názvem psychotronika, různé představy o auře, kosmické energii, geopatogenních zónách, kvantovém vědomí, megalytické legendy, homeopatie a alternativní medicína. Jsou častou součástí myšlenkového směru zvaného esoterika
(srov. pasáž "Smysl jevů a událostí" v eseji "Věda a víra"). Při této příležitosti učiníme stručnou zmínku o těchto znepokojivých omylech, ba i podvodech, které se paradoxně v posledních desítiletích čím dál častěji vyskytují ve vědomí lidí.
   Zasatánci těchto představ často tvrdí, že naši předkové již v dávnověku
("megalytická kultura") znali a využívali tajemnou "kosmickou energii" a disponovali zázračnými schopnostmi. Dnešní vědu obviňují z ignorance, že to neuznává... Moderní šarlatáni vybavují staré pověrečné představy novými "vědeckými" rekvizitami, ohánějí se nejnovějšími fyzikálními teoriemi kvantovými, holografickými, relativistickými - aby jim laická veřejnost věřila. Mluví, aniž vědí co to je, o kvantech energie, gravitonech, sjednocených interakcích, informačních polích, relativistických efektech, tachyonech a nadsvětelných rychlostech a o řadě dalších pojmů, které si, bez hlubšího prostudování a pochopení, vypůjčili z arzenálu platných teorií současné vědy. Používají počítače a své fantasmagorie šíří pomocí informačních technologií...
   Pro většinu šarlatánských směrů je příznačné nedorozumění, s jakým zacházejí s pojmem energie. Mluví se o mentální, životní, psychické, magnetické, vesmírné, božské, éterické, negativní či pozitivní energii, o energetických zónách. Fyzikální význam energie se přitom plete a zaměňuje s běžnou lidovou představou o biologické a psychické (mentální) "energii", která je z faktického hlediska kombinatorickou a biochemickou vlastností uspořádání složitých molekul a jejich systémů v organismu; s fyzikálním pojetím energie nemá nic společného. Nepřekvapuje, že v důsledku takového zmatení pojmů vznikají často velmi bizarní bláboly. Mluví se o různých energetických vysílačích, přijímačích či odrušovačích, zónách, aurách, "energeticky aktivní" vodě a jiných látkách, zázračných energetických vlastnostech pyramid či jiných staveb...
   Žádná odění do moderního, zdánlivě vědeckého hávu, nemohou nic změnit na skutečnosti, že všechna tato tvrzení jsou jen zcela nepodloženými doměnkami, pocházejícími z předvědeckého období a z mylných přírodovědných představ minulosti. Nyní jsou tato východiska již dávno vyvrácena. Přesto však mylným vývodům z nich mnoho důvěřivých lidí, s nedostatečně rozvinutým kritickým myšlením, i nadále věří. Nedokáží rozeznat, že zdánlivé úspěchy alternativní medicíny jsou způsobeny placebo-efektem a proklamovaná úspěšnost psychotroniky je ve skutečnosti jen výběrovým efektem - z pravděpodobnosti 50% na 50% jsou neúspěšné případy vyňaty a zapomenuty, zatímco (náhodně) úspěšné případy jsou glorifikovány a široce publikovány. Objektivnímu porovnání a konfrontaci (nezávislé pokusy "naslepo" s následným statistickým vyhodnocením) se šarlatáni většinou důrazně brání; argumentují, že "vědecký dozor" vede k inhibici jejich mentálních schopností, nebo ruší jejich spojení s transcendentnem, kosmickou energií, bohy či démony a pod. Pokud se podařilo některá taková porovnání přece jen uskutečnit
(např. vrty pro nalezení vody virgulí), neprokázala se statistická významnost paranormálních jevů.
   Šarlatánství a podvody se nejčastěji vyskytují v oblasti zdraví a nemoci, v léčitelství - zázračné prostředky a metody, které umí vyléčit všechny nemoci, od rakoviny až po AIDS. Ať již jsou to prostředky farmakologické (univerzální "zázračné léky"), nebo fyzikální - různé biolampy, magnety, generátory elektromagnetických frekvencí či nějakých záhadných polí a pod. Použití těchto metod, jakož i psychotroniky a homeopatie v medicíně někdy může subjektivně vyvolat zlepšení zdravotního stavu placebo-efektem; nebo se může jednat o pouhou náhodu
(i bez léčení by si organismus "pomohl sám")... U závažných onemocnění však jejich použití přináší riziko, že při čekání na domnělé účinky dojde ke zpoždění účinné léčby, čímž může být zdraví pacienta nevratně poškozeno.
Kvantové vědomí, kvantová medicína 
Oblíbeným nástrojem fiktivních směrů jsou koncepce a poznatky kvantové fyziky. Tento fyzikální obor je totiž dostatečně tajemný
(příp. ve spojení s teorií relativity) a lidské vědomí je rovněž zahaleno tajemstvím, takže podle názoru některých lidí by měly mít něco společného. Pod společným názvem "kvantové vědomí" či "kvantová mysl" se rozumí skupina hypotéz navrhujících domnělé kvantově-mechanické jevy ve funkci mozku pro vysvětlení myšlení a vědomí. Hned po vytvoření kvantové mechaniky v pracech Plancka, Bohra, Schrödingera, Heisenberga, Pauliho a dalších (viz např. "Kvantová fyzika"), se kvantová teorie stala atraktivní možností pro vyřešení filosoficko-epistemického konfliktu mezi strohým determinismem klasické fyziky a naší vědomou svobodnou vůlí : kvantová náhodnost může otevřít nové možnosti svobodné vůli. Ve většině diskusí o vztahu kvantové fyziky a vědomí se základní myšlenky kvantové teorie přijímají čistě metaforickým způsobem, jen jako analogie, bez relevantního odkazu na jejich fyzikální význam. Mohou tak vznikat zajímavé sci-fi představy, které jsou však nepřesvědčivé a vědecky mylné. Kvantově-mechanické termíny jsou často používány pro snahu o větší přesvědčivost - aby přidaly "vědeckou váhu" subjektivním hypotézám.
   Nejnovější hypotézu tohoto druhu vytvořili R.Penrose a S.Hameroff, kteří v mozku předpokládali buňky či struktury s "kvantovou citlivostí", jejichž prostřednictvím je do činnosti mozku zapojena kvantová mechanika. Hameroff navrhl hypotézu, že vhodnými strukturami pro kvantové chování jsou mikrotubuly
(o mikrotubulech viz např. "Buňky - základní jednotky živých organismů", pasáž "Cytoskelet - kostra a nositel funkcí buňky"), které tvoří cytoskelet buněk, tedy i neuronů, kde mohou zprostředkovávat synapse. V jejich pravidelných mřížkách tubulinového proteinu by mohly probíhat kvantové vibrace, přičemž koherentní superpozice tubulinových stavů by mohly zasahovat do mnoha neuronů. Odborníci v oblasti biochemie, molekulární buněčné biologie a neurobiologie jsou však k této funkci mikrotubulů skeptičtí.
   Simultánní kvantový kolaps těchto mikrotubulinových stavů je interpretován jako "individuální elementární akt vědomí". Penrose tento akt připisuje "kvantové gravitaci", která zatím nebyla vytvořena. Z hlediska unitárních teorií pole však kvantová gravitace působí na mnohem menších prostorových měřítcích než jsou rozměry molekul mikrotubulů, takže případné jejich kvantové stavy naprosto nemůže ovlivnit.

Podobných irelevantních konstrukcí, jako jsou třebas twistory, se zde vyskytuje víc, zřejmě pro dodání větší "vědecké váhy" těmto spekulacím
...
   Vznikla zde i myšlenka, že po fyzické smrti člověka se kvantové informace z mikrotubulů neztratí, ale zůstanou zabudované do "informační" struktury vesmíru jako jakési "protovědomí"..?.. To je již úplně v oblasti sci-fi..!.. Hypotéza kvantového vědomí se často
(avšak neoprávněně) dává do souvislosti s halucinačními zážitky lidí, kteří prošli klinickou smrtí ale navrátili se k životu. Tyto často popisované typické zážitky jsou ve skutečnosti patrně způsobeny změněnou činností mozku ve stavu hypoxie při zástavě krevního oběhu. Vztahy mezi hmotou a vědomím jsou stručně diskutovány v pasáži "Duše a hmota" práce "Antropický princip aneb kosmický Bůh".
   Navzdory obsáhlým pojednáním a velkému úsilí Penrose *) a Hameroffa není jejich hypotéza přesvědčivým modelem fungování mozku ani vysvětlením podstaty vědomí a mysli. Vychází z neověřených a diskutabilních předpokladů fyzikálních i neurobiologických. Mikrotubuly v buňkách se na funkci neuronálních sítí v mozku patrně významněji nepodílejí. Pro skutečné vysvětlení lidské mysli a vědomí zřejmě není nutno používat rekvizity kvantové mechaniky. Kvantová fyzika funguje na molekulární a atomové úrovni všude v přírodě, v našem běžném životě, avšak při chování makroskopických objektů - kterými jsou i mozkové neurony a jejich sítě - se kvantové efekty nijak neuplatňují. Vědomí se pravděpodobně algoritmicky - kombinatoricky - vynořuje z obrovské složitosti signálnách propojení mezi miliardami neuronů v mozkové síti...
*) Pozn.: Je těžko pochopitelné, že tento "úlet" se přihodil vynikajícímu fyzikovi Rogeru Penroseovi, který se dříve po mnoho let velmi úspěšně zabýval výzkumem v oblasti černých děr a kosmologie. Spolu s S.Hawkingem vytvořili důležité teorémy o prostoročasových horizontech a singularitách (§3.8 "Hawkingovy a Penroseovy teorémy o singularitách"). Ostatně, jeho spolupracovník a přítel Stephen Hawking rozhodně odmítá hypotézy o "kvantovém vědomí"! Nevyzpytatelné jsou cesty lidské mysli...
   Z hypotéz o kvantovém chování vycházejí i další fiktivní tvrzení "kvantové medicíny", podle nichž je tělo kvantově složeno z energie a informací, na které má vliv kvantové vědomí. Kvantové léčení proto může vyléčit jakékoli nemoci na základě stavu mysli člověka..?.. Někteří šarlatáni dokonce tvrdí, že takto dovedou léčit i na dálku..!..
   Racionální postoj ke zprávám o zázracích a nadpřirozených jevech vyjádřil již skotský filosof David Hume (1711-1776) slovy: "Žádné svědectví není s to dokázat zázrak - to by muselo jít o svědectví takového druhu, že jeho mylnost by byla ještě zázračnější než událost, kterou se snaží dosvědčit". Jinými slovy, omyl nebo lež je pravděpodobnější, než zázrak. Tento postoj se někdy označuje jako "Humeova břitva", odřezávající hodnověrné informace od nepravděpodobných a patrně mylných. Uvnitř samotné vědy se pak používají kritéria zvaná "Occamova břitva" a "Popperova břitva" - viz ""Nová" a "stará" fyzika - kontinuita vědeckého poznání" a "Vědění: zkušenost + věda. Informovanost - vzdělání - moudrost." v monografii "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".
   Toto všechno by ve fyzikálně orientovaném pojednání vůbec nestálo za zmínku, kdyby se v posledních letech tyto iracionální představy stále více nešířily (a hodně lidí jim věří)..!.. Pro srovnání viz též esej "Věda a náboženství".


Prostor, čas, hmota, vesmír
Při empirickém pozorování přírody a nacházení jejich zákonitostí se utvářely důležité abstraktní pojmy jako je prostor, čas, pohyb, hmota, které jsou jistými obrazy obecných (univerzálních) vlastností jsoucna. Vznikaly snahy dát jednotlivé izolované poznatky do souvislosti, zobecňovat je a extrapolovat. Otázky jako "Kdy a jak vznikl svět (vesmír)?", "Jak velký je vesmír?", "Z čeho je složena hmota?" a pod., jsou zřejmě tak staré, jako je uvědomělé přemýšlení lidí o přírodě.
   Jednou ze základnich otázek, které klade filosofie je, kde najít podstatu veškerého jsoucna - základní "prahmotu" (nejjednodušší a nerozložitelnou pralátku) z níž vznikly a z níž jsou složeny všechny věci, rostliny, zvířata a lidé. Starověká filosofie, která do skutečné podstaty věcí a jevů nemohla proniknout, naivně považovala za podstatu některé povrchní a čistě jevové aspekty skutečnosti, založené na bezprostředních smyslových počitcích. Tak byla za základní pralátku považována voda (Thales) *), vzduch (Anaximenes) nebo oheň (Herakleitos). Později byly postulovány čtyři základní (nezávislé a nepřecházející jedna v druhou) pralátky, neboli prvky (živly), z nichž je celý svět vybudován: voda (jako podstata kapalin), vzduch (jako představitel plynného skupenstvi), země (jako nositelka vlastnosti pevných látek) a oheň (jako původce pohyblivosti a proměnlivosti). Spojením těchto čtyř živlů v určitých poměrech mělo vznikat vše, co v přírodě pozorujeme.
*) Ve světle dnešních poznatků však lze říci, že Thales nebyl zase tak daleko od pravdy: podle současné astrofyziky se skutečně všechny prvky utvořily ve hvězdách jadernými reakcemi z vodíku, který vznikl z elementárních částic generovaných při velkém třesku (viz. §5.4 "Standardní kosmologický model. Velký třesk. Formování struktury vesmíru.").
   Toto učení o čtyřech základních prvcích světa bylo rozvinuto zvláště Aristotelem (384-322 př.n.l.), který jej doplnil koncepcí čtyř základních vlastností (podstat), kterými jsou teplo, chlad, vlhkost a suchost. Vzájemným spojením takových "podstat" měly vznikat jednotlivé základní prvky světa (např. voda z vlhkosti a chladu, oheň z tepla a sucha). Podobné představy se udržely až do středověku, kde byly základem alchymie.
   Filosofové se zabývali rovněž otázkou, jak je ze základních prvků hmota sestavena. Co se týče struktury hmoty, jsou v podstatě dvě možnosti: buď je hmota spojitá (neomezeně dělitelná), nebo se skládá z určitých malých "zrníček" (atomů), které jsou již dále nedělitelné. Ve starověku nebylo možno mezi těmito dvěma možnostmi nijak spolehlivě rozhodnout, takže v různých filosofických školách se razily obě koncepce. Nauku o atomech rozvinul hlavně Demokritos (asi 460-370 př.n.l.), který nutnost existence dále již nedělitelných atomů odůvodňoval tím, že při neomezené dělitelnosti by nakonec nezbylo nic, co by mohlo být nositelem vlastností dané látky. Tato spekulativní úvaha je založena na předpokladu, že dělením se vlastnosti látek nikdy nemění a že látka sama je nositelem všech svých vlastností
(nynější atomová a jaderná fyzika se na to již dívá jinak...). Filosofická theze o strukturnosti hmoty je téměř všeobecně přijímána v metodologii přírodních věd.

Gravitace a vesmír ve starověku
V nejstarších dobách, před začátkem uvědomělého zkoumání přírody, lidé o gravitaci nijak nepřemýšleli; byla natolik běžná a všední, že si na ni lidé zvykli a nevšímali si jí. Zemskou tíži chápali jako naprostou samozřejmost a přirozenou snahu předmětů padat dolů k zemi. Poznávání toho, čemu dnes říkáme gravitace, bylo dříve spojeno ponejvíce s astronomií. Astronomie a filosofie vůbec - veškeré učení o přírodě bylo tehdy součástí filosofie - dosáhla zvláště vysoké úrovně v období antické řecké kultury. Některé antické filosofické školy
(reprezentované Thalesem Miletským, Pythagorasem, Aristarchosem, v Indii pak Arjabhátou) tehdy měly kupodivu poměrně realistický obraz o tvaru, rozmístění a pohybu blízkých planet (včetně Země) kolem Slunce *).
*) Názory na skutečnou úroveň starověké vědy se někdy různí. Vyskytují se senzační tvrzení o využívání elektřiny a atomové energie a o znalostech vzdáleného vesmíru u starověkých civilizací. Tato trvzení jsou však naprosto nepodložená. Odkaz starověkých myslitelů je totiž natolik bohatý a obsáhlý, že mezi stovkami a tisíci myšlenkami a výroky (často vzájemně protichůdnými) lze najít i takové, které se, víceméně náhodně, shodují se závěry moderní vědy. Do těchto tvrzení pak někdy vkládáme smysl, kterému by se jejich autoři možná velice podivili...
   Rozvoj přírodních věd, především astronomie a celkového světového názoru, na dlouhou dobu výrazně (a bohužel převážně negativně) ovlivnilo učení nejvýznamnějšího představitele řecké filosofie - Aristotela. Toto učení bylo vrcholem antické přírodní filosofie. Aristoteles vyšel ze základních smyslových zkušeností z pozemského života, že těžká tělesa se snaží padat dolů k zemi, zatímco "lehké" objekty jako dým nebo oheň stoupají vzhůru. Na základě toho Aristoteles vyhlásil koncepci "přirozených míst" a "přirozených pohybů": přirozeným místem těžkých látek (zeminy a vody) je "být dole", přirozené místo lehkých látek (ohně a vzduchu) je "nahoře". Těchto přirozených míst dosahují tělesa svými "přirozenými pohyby", které trvají jen potud, než je dosaženo přirozeného místa. Přirozeným pohybem zeminy a vody je klesat dolů, přirozeným pohybem vzduchu a ohně je stoupání vzhůru *). Všechny jiné pohyby jsou vynuceny vnější silou.
*) Filosofickou thezi, že "podobné směřuje k podobnému", vyslovil jíž Platón, který tak vysvětloval skutečnost, že hmotná tělesa padají k zemi.
   Tato koncepce spolu s předpokladem, že Vesmír má jen jeden střed tíže, vedla Aristotela k následujícímu obrazu světa: ve středu vesmíru stojí nehybná Země, v níž se shromáždila nejtěžší hmota vesmíru - zemina a voda; Země je složena ze zeminy a vody nacházejících se na svém přirozeném místě, takže je v klidu. Vesmír (tj. Země a okolí) se skládá z jednotlivých sférických vrstev: zemina, voda, vzduch, oheň. Všechna nebeská tělesa jsou složena z nejlehčí a "nejdokonalejší" látky - éteru - a vykonávají "dokonalý" rovnoměrný kruhový pohyb po jakýchsi sférách, jimiž jsou neseny. V Aristotelově pojetí je tedy vesmír složen ze dvou diametrálně odlišných částí: pozemské a nebeské.
   Co se týče pohybu jako takového, Aristoteles učil, že tělesa se pohybují jen tehdy, když jsou poháněna nějakou silou - "vůz tažený oslem se zastaví, když osel přestane táhnout". Setrvačnost Aristoteles neznal, protože neprováděl pokusy a nedokázal dostatečně snížit nebo odmyslit si tření. O pádu těles k zemi Aristoteles tvrdil, že rychlost pádu tělesa je úměrná jeho váze; tento chybný závěr opět vznikl na základě běžné zkušenosti, že lehká řídká tělesa padají daleko pomaleji než hutná těžká tělesa.
   Aristotelovu geocentrickoou kosmologii dále propracoval Ptolemaios (asi 100-160n.l.), který rozpory mezi předpokládaným dokonale rovnoměrným pohybem a pozorovanými nepravidelnostmi pohybu planet spolu se změnami jejich jasnosti (svědčícími o změnách vzdáleností mezi Zemí a planetami) vyřešil hypothézou, že skutečné pohyby planet vznikají skládáním dvou nebo více rovnoměrných kruhových pohybů, tzv. deferentu, epicyklu a ekvantu. Ptolemaios tak dosáhl poměrně dobré shody s astronomickými pozorováními, ovšem za cenu značné složitosti a vyumělkovanosti. Aristotelovo-Ptolemaiovo geocentrické učení bylo pak kanonizováno církví a udrželo se jako dogma po celý středověk
(doba "intelektuálního temna"); rozvoj astronomie a přírodních věd tím byl zbrzděn po dobu více než tisíce let.

Rozvoj vědecké astronomie a fyziky
Heliocentrický systém
První významný průlom do tak dlouho vládnoucí zcestné koncepce stavby vesmíru učinil M.Koperník (1473-1543), který si všiml, že pozorované pohyby Slunce a planet se daleko jednodušeji a přirozeněji vysvětlí předpokladem, že nehybným středem vesmíru je Slunce, kolem něhož obíhají planety a Země. Sestavil tak heliocentrický systém a ukázal, že Země je jen jednou z ostatních obíhajících planet; Země se kromě toho otáčí s denní periodou kolem své osy, což tvoří zdání, že všechna vesmírná tělesa, hvězdy a planety, kolem ní obíhají. Tím dal základ k odstranění nesmyslného rozporu mezi "pozemským" a "nebeským" a ke sblížení astronomie s ostatní přírodovědou, především s fyzikou. Poznání, že Země
(a jak se později ukázalo, ani sluneční soustava, ani naše Galaxie) nemá žádné privilegované místo ve vesmíru, se nazývá "Koperníkův princip" a hraje důležitou roli v současné kosmologii (kap.5, §5.1"Základní východiska a principy kosmologie").
   Koperník si rovněž uvědomil, že není zřejmě správné předpokládat jen jeden střed tíže ve vesmíru, ale že každé těleso by mělo mít svou vlastní tíži. U Koperníka se tak setkáváme již s náznakem realistického pojetí tíže jako snahy těles a jejich částí spojovat se v celek, tj. s náznakem pojetí všeobecné gravitace. Na Koperníkovu koncepci navázal J.Bruno
(nekonečnost světa v prostoru i čase, stejná povaha stálic a Slunce) a zvláště J.Kepler (1571-1630), který na základě astronomických pozorování zformuloval své tři důležité zákony pohybu planet kolem Slunce (§1.2). Kepler tušil, že příčinou těchto pohybů planet je síla vycházející ze Slunce, avšak vzhledem k absenci mechaniky nemohl dospět ke správnému vysvětlení; to později podal Newton.

Experiment - zrod vědecké fyziky a přírodovědy
Rozhodujícím způsobem přispěl k rozvoji astronomie a fyziky Galileo Galilei (1564-1642), kterého lze považovat za zakladatele fyziky jako vědecké discipliny. Zavedl totiž do fyziky experiment jakožto rozhodující nástroj poznání. Na základě jednoduchých pokusů s pohyby těles Galilei zformuloval zákon setrvačnosti (který popřel Aristotelovo učení o pohybu), skládání pohybů a rovněž dospěl k principu relativnosti pohybu (viz §1.2 a §1.6). Stal se tak průkopníkem mechaniky pohybu těles, především kinematiky. V astronomii a kosmologii byl Galilei rozhodným stoupencem Koperníkova heliocentrického systému, který svými objevy s použitím dalekohledu rozhodujícím způsobem podpořil.
   
Galilei je též prvním učencem v historii, který přímo a významným způsobem přispěl k poznání gravitačních jevů. Svými experimenty s volně padajícími tělesy (údajně z nakloněné věže v Pise) dospěl totiž k proslulému zákonu volného pádu, podle něhož při volném pádu všechna tělesa padají k zemi s konstantním zrychlením, které je nezávislé na váze (hmotnosti) a složení tělesa. Vyvrátil tím Aristotelovu koncepci o přirozených pohybech nahoru nebo dolů: jedná se vždy o pohyby těles pod vlivem tíže, avšak v prostředí s větší nebo menší hustotou. Zákon volného pádu, zobecněný na princip univerzálnosti gravitačního působení a princip ekvivalence, se stal jedním z hlavních východisek moderní fyziky gravitace - Einsteinovy obecné teorie relativity (viz kap.2, zvláště §2.2 "Univerzálnost - základní vlastnost a klíč k pochopení podstaty gravitace").
   
Rozhodujícím mezníkem ve vývoji fyziky, astronomie a přírodní vědy vůbec, byl Isaac Newton (1642-1727). Newton především navázal na Galileiho poznatky a vybudoval mechaniku, v níž přesně zformuloval a matematicky vyjádřil tři základní pohybové zákony (§1.6, pasáž "Newtonova klasická mechanika"). Dále objevil základní zákony hydrodynamiky, akustiky a optiky. Svou epochální práci pak Newton završil tím, že sloučil svoji a Galileiho mechaniku pohybu pozemských těles s Keplerovou kinematikou pohybu planet, čímž dospěl ke svému skvělému zákonu všeobecné gravitace a k vytvoření dynamiky sluneční soustavy; k tomu podrobněji v §1.2 "Newtonův gravitační zákon".
   Dílem I.Newtona skončila v lidském poznání předvědecká doba mylných dohadů a dogmat a nastupuje období vědeckého zkoumání, precizních experimentů a logického myšlení. Newtonovská fyzika též umožnila nový realističtější pohled na vesmír.

Pozorování vesmíru dalekohledy - teleskopická astronomie
I z běžného života víme, že to co je příliš vzdálené dobře nevidíme, nerozeznáme detaily a o skutečné povaze vzdálených předmětů se můžeme jen domýšlet. V ještě větší míře to platí u vzdálených objektů ve vesmíru. Poprve se jednoduchým vlastnoručně sestrojeným
dalekohledem do vesmíru podíval G.Galilei v r.1610 a byl překvapen: pozoroval krátery na Měsíci ("měsíční hory"), Jupiterovy měsíce, fáze osvětlení Venuše, Saturnovy prstence. Větší dalekohledy *) pak odhalily mnoho hvězd prostým okem neviditelných, mlhoviny, nové planety (Uran r.1781, Neptun r.1846), spirální "mlhoviny" - galaxie během 19.stol. Nové nástroje umístěné do ohnisek dalekohledů - fotografie a spektroskopie - vedly k úchvatným objevům dříve netušených struktur ve vesmíru, obrovského množství hvězd a připravily půdu astrofyzice ke zkoumání fyzikálních vlastností hvězd a galaxií (viz níže "Elektromagnetické záření - základní zdroj informací o vesmíru").
*) Malé dalekohledy bývají často čočkové refraktory - objektiv tvoří větší spojná čočka s velkou ohniskovou vzdáleností, okulár (sloužící jako lupa k pozorování obrazu vytvořeného objektivem) je menší spojka či rozptylka s krátkou ohniskovou vzdáleností. Optickou nevýhodou refraktoru je barevná vada (chromatická aberace) - vlivem disperze světla je ohnisková vzdálenost poněkud jiná pro různé vlnové délky - barvy - světla. Kromě toho je technicky obtížné vyrobit kvalitní čočky velkých průměrů. V r.1668 I.Newton sestavil první zrcadlový dalekohled - reflektor, jehož objektivem bylo konkávní zrcadlo vytvářející odrazem světla obraz v ohniskové rovině. Reflektor nemá barevnou vadu a kromě toho lze přesně vybrousit kulová či parabolická zrcadla velkých průměrů (jejich deformacím se zabraňuje mechanickým zpevněním "zezadu"). Proto jsou všechny velké dalekohledy zrcadlové. Dalekohled o velkém průměru (apertuře) shromažďuje více světla a proto můžeme pozorovat slabší a vzdálenější objekty. Kromě toho větší teleskopy mají lepší prostorové rozlišení, takže rozeznáme jemnější detaily struktury vícenásobných hvězd, hvězdokup, spirálních ramen galaxií, plynových mračen.

Elektrodynamika, atomová fyzika, teorie relativity, kvantová fyzika
V polovině 18.století byl vývoj mechaniky zdánlivě ukončen. Fundamentální fyzika se soustřeďovala na zkoumání dalších fyzikálních jevů - tepelných a hlavně
elektrických a magnetických.
Elektřina a magnetismus   
Na tomto místě bude možná užitečné stručně zrekapitulovat vývoj poznatků o neobyčejně důležitých přírodních jevech elektrických a magnetických. První pozorování
elektrických (elektrostatických) jevů pochází již z antického Řecka. U předmětů z jantaru, což je přírodní zkamenělá pryskyřice z níž se zhotovovaly šperky a ozdobné předměty, se při tření pozorovalo přitahování drobných lehkých tělísek - vlasů, pírek, příze (Thales Milétský v 6. stol. př. n. l. popsal, že jantarový nástroj, který se používal při předení lnu, začal k sobě přitahovat různá drobná tělíska, zatímco vlákna lnu se začala vzájemně odpuzovat). Jantar se řecky nazývá elektron (elektron), což dalo později souhrnný název všem těmto jevům (název elektricitas odvozený od jantaru použil W.Gilbert při studiu statické elektřiny, přesto že při tření pozoroval přitažlivé síly i u některých jiných materiálů, především u skla). Po dlouhá staletí tyto jevy sloužily jen jako zajímavost pro eskamotérské demonstrace, o jejich příčině a podstatě se nic nevědělo.
   Jen se zjistila existence dvou druhů elektrických nábojů (nazvaných konvenčně kladné "+" a záporné "-"), přičemž náboje stejného druhu se odpuzují a opačného druhu přitahují. Později byl vysloven zákon zachování elektrického náboje (B.Franklin). Ch.A.Coulomb v r.1784 s pomocí citlivých torzních vah vlastní konstrukce měřil vzájemné silové působení elektrických nábojů (nezávisle se těmito pokusy zabývali Priestley a Robinson) a objevil základní zákon elektrostatiky - Coulombův zákon (1.20b), podobný Newtonovu gravitačnímu zákonu (porovnání zákonů elektrostatiky a gravitace je podrobně rozebíráno v §1.4 "Analogie mezi gravitací a elektrostatikou").
   V r.1789 Galvani při svých známých pokusech s žabími stehýnky pozoroval stahování svalů při dotyku o železné zábradlí - nepřímo pozoroval biologické účinky vybíjení elektrických nábojů, tj. elektrického proudu (tehdy se ještě rozlišovalo mezi elektřinou "galvanickou" a vyrobenou třením). V r.1799 A.Volta poprve zkonstruoval zdroj "galvanického proudu" - elektrochemický Voltův článek; ukázalo se že tento proud je stejného charakteru jako "vybíjecí proud" vznikající po krátkou dobu při vodivém spojení elektrostaticky opačně nabitých těles. Elektrochemické zdoje - Voltovy články sestavované do baterií - umožnily studovat trvalé procházení elektrického proudu vodiči, sestavovat první elektrické obvody.
   Zcela odděleně a nezávisle na jevech elektrických se pozorovaly další jevy "záhadného" silového působení - jevy magnetické. Již ve starověku bylo pozorováno, že některé nerosty se vzájemně přitahují nebo odpuzují a že přitahují železné předměty. V tomto směru nejvíce proslula železná ruda těžená u města Magnesie v Malé Asii; tato ruda (je to oxid železa Fe3O4) byla nazvána magnetovec, což dalo souhrnný název magnetickým jevům. Při umístění na korkový plovák na vodě, nebo při zavěšení na nit, se u této magnetické rudy pozorovalo její natočení vždy stejným směrem - jedním koncem na sever a druhým na jih. Byly tak vytyčeny dva magnetické póly - severní a jižní; magnetické "střelky" našly důležité uplatnění v kompasech (Číňané používali takovýto magnet již před 4000 lety k určování správného zeměpisného směru při cestování). V Evropě se pokusy s magnety podrobně zabýval kolem r.1600 anglický lékař W.Gilbert. Podobně jako u jevů elektrických, ani o podstatě magnetických jevů neměl do konce 18.stol. nikdo ani tušení (fluidová představa neurčitě hovořila o severních a jižních "magnetických množstvích", které se však na rozdíl od elektrických nábojů od sebe nedají oddělit).
   První důležitý průlom do podstaty magnetických jevů a jejich souvislostí s jevy elektrickými začal náhodným objevem H.Ch.Oersteda v r.1820, který si při pokusech s elektrickými obvody všiml, že se magnetická střelka vychyluje v blízkosti vodiče, kterým prochází proud - tedy že elektrický proud způsobuje vznik magnetického pole úplně stejně, jako kdyby místo vodiče s elektrickým proudem byl přiložen permanentní magnet. Ukázalo se postupně, že záhadné magnetické působení, které bylo do té doby doménou jen přírodních látek, permanentních magnetů, má patrně elektrický původ - vzniká pohybem elektrických nábojů. A magnetické pole zase silově působí na pohybující se náboje, na elektrické proudy.
   To zanedlouho ještě určitěji ukázaly experimenty A.Ampéra (1775-1889), který objevil zákon vzájemného silového (magnetického) působení elektrických proudů. Biot a Savart v r.1820 měřili intenzitu magnetického pole v okolí vodiče protékaného el. proudem, tyto výsledky pak dále zobecnil Laplace - vznikl Biot-Savart-Laplaceův zákon (1.33a) udávající závislost intenzity magnetického pole buzeného proudem v elementu vodiče na velikosti proudu a na vzdálenosti. Tyto zákonitosti vedly ke konstrukci "umělých magnetů" napájených elektrickým proudem - elektromagnetů. Magnetismus permanentních magnetů později vysvětlila atomistika.
Dalším klíčovým poznatkem byl
zákon elektromagnetické indukce objevený v r.1831 M.Faradayem, podle nějž časová změna magnetického pole vyvolává (indukuje) elektrické pole, přičemž indukované napětí je úměrné rychlosti časové změny magnetického toku plochou uvažované smyčky vodiče - vztah (1.37a). Tyto poznatky se staly nejen základem elektrodynamiky (sloučení nauky o elektřině a magnetismu), ale i praktického použití elektromagnetických jevů - vznikla elektrotechnika.
   Faraday dále na základě svých pokusů vyslovil myšlenku, že elektrické a magnetické silové působení neprobíhá bezprostředně od jednoho náboje k druhému, ale šíří se prostředím ležícím mezi nimi. Položil tím základy učení o elektromagnetickém poli, které dále rozpracoval, zobecnil a matematicky zformuloval J.C.Maxwell (1831-1879) v šedesátých letech minulého století. Teorie elektromagnetického pole přivedla Maxwella k poznatku o konečné rychlosti šíření elektromagnetického působení rovné rychlosti světla *), k předpovědi elektromagnetických vln a k hypothéze o elektromagnetické povaze světla. Experimenty H.Hertze a jeho následovníků, které prokázaly existenci elektromagnetických vln a zjistily některé jejich vlastnosti, plně potvrdily správnost Maxwellovy teorie. Teorie elektromagnetického pole je z fyzikálně-matematického hlediska rozebírána v §1.5 "Elektromagnetické pole. Maxwellovy rovnice".
 Rychlost světla
- neboli rychlost šíření elektromagnetických vln, či rychlost fotonů - je ve srovnání se všemi ostatními pozemskými rychlostmi neobyčejně velká (miliónkrát větší než rychlost zvuku ve vzduchu), takže v dřívějších dobách ji nebylo snadné přesněji změřit (byla často považována za nekonečnou). První přibližné stanovení bylo provedeno astronomicky v r.1675 při pozorování zatmění Jupiterových měsíčků
(O.Roemer v r.1685, c~225 000 km/s).
   Avšak reálné změření rychlosti světla s použitím pozemských zdrojů a opticko-mechanických prostředků provedl H.Fizeau až v r.1849. Při tomto klasickém experimentu se paprsek světla při odrazu od zrcadel nechal procházel tam a zpět přes zuby rotujícího ozubeného kola. Při zvyšování otáček ozubeného kola bylo pozorováno, že při určité frekvenci otáček odražený paprsek ozubeným kolem již neprošel - paprsek, který projde mezerou mezi zuby kola, se po překonání vzdálenosti k zrcadlu, odrazu a překonání vzdálenosti zpět, vrátí do prostoru ozubeného kola až tehdy, když se kolo otočí o takový úhel, že místo mezery je v dráze paprsku již zub. Je-li vzdálenost mezi ozubeným kolem a odrážejícím zrcadlem d a ozubené kolo rotující frekvencí f má po obvodu N zubů, platí mezi rychlostí světla c a první frekvencí f, kdy odražený paprsek přestane procházet, jednoduchý vztah c = 4.d.f.N (koeficient 4 vzniká z toho, že vzdálenost d je překonávána dvakrát a doba otočení kola z mezery na zub je 1/2.f.N). Obdržel výsledek c~313 000 km/s.
   J.Foucault v r.1850 k určení rychlosti šíření světla použil rotující zrcadlo. Vyslané světlo se odrazilo od otáčejícího se zrcadla směrem na nepohyblivé zrcadlo vzdálené 18 metrů, a od něho se odrazilo znovu zpět na rotující zrcadlo, které se mezitím pootočilo o určitý malý úhel. Z úhlu pootočení paprsku Foucault stanovil
rychlost šíření světla na 298 000 km/s. A.Michelson pak v roce 1879 touto metodou zpřesnil měření na hodnotu c~299 909 km/s a posléze v r.1929 dosáhl hodnoty 299 798 km/s.
   V dalších experimentech bylo měření rychlosti světla postupně dále zpřesňováno s použitím laserové techniky, a též při měření pomocí laserového odražeče na Měsíci. Nynější hodnota činí c=299 792,458 km/sekundu pro vakuum.
Pozn. : V roce 1983 se metrologové na 17.kongresu o mírách a váhách usnesli, že rychlost světla bude definována jako přírodní konstanta přesné hodnoty c=299 792 458 m/s. A metr bude tedy odvozen od rychlosti světla ve vakuu: 1 metr je roven délce dráhy, kterou proběhne světlo ve vakuu za 1/299 792 458 sekundy. Další zpřesňování měření rychlosti světla tedy již neovlivní hodnotu c, ale přesnou hodnotu vzdálenosti 1 metru.
   V látkových prostředích je rychlost světla - a obecně elektromagnetického vlnění c´= 1/Öe.m - o něco nižší než ve vakuu c = 1/Öe0.m0 , v závislosti na elektrické permitivitě e a magnetické permeabilitě m látky (je analyzováno v §1.1, část "Elektromagnetické a optické vlastnosti látek" monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření") a poněkud závisí na vlnové délce světla (tzv. disperze). Např. ve vodě rychlost světla pro červené světlo činí (zaokrouhleně) 226 000 km/s, pro fialové 223 000 km/s. Ještě pomalejší je v krystalech a ve skle. Ze všech přírodních materiálů má nejvyšší index lomu diamant (n=2,42), v němž rychlost světla činí jen 123 881 km/s - vede to k výrazným optickým efektům lomu a odrazu světla v krystalech diamantu, z čehož plyne jeho estetická obliba jako šperku.
   Rychlost světla ve vakuu nezávisí na rychlosti pohybu zdroje. Měření Michelsona a Morleye v r.1881 až 1904 (měřili rychlost světla ve směru a proti směru pohybu Země) dokonce ukázala, že rychlost světla ve vakuu nezávisí na pohybovém stavu zdroje ani pozorovatele - je stejná ve všech inerciálních soustavách, ať se pohybují vzájemně jakoukoli rychlostí. Tato skutečnost, vyjádřená v principu konstantní rychlosti světla, se stala základem speciální teorie relativity (§1.6 "Čtyřrozměrný prostoročas a speciální teorie relativity") a tím i celé relativistické fyziky.
Pozn.: Konkrétní číselná hodnota rychlosti světla c není ničím vyjímečná, je v podstatě dána jednotkami zvolenými pro délku [m] a čas [s]. V §1.6 a na mnoha dalších místech našeho výkladu teorie relativity a gravitace budeme často používat soustavu jednotek, ve kterých je rychlost světla c=1.
   Teoretický výsledek elektrodynamiky a speciální teorie relativity, že rychlost fotonů ve vakuu je přesně rovna c, platí pro rovinnou neomezenou vlnoplochu elektromagneticého záření. Pokud je však svazek záření zúžen v příčném směru (vlnoplocha je prostorově omezena), začínají se uplatňovat kvantové relace neurčitosti, vedoucí m.j. i k fluktuacím rychlosti fotonů ve vakuu
(tyto jemné rozdíly je obtížné změřit).
 Jak rychlá je gravitace ?
- neboli jak dlouho to trvá, než změna gravitace jednoho tělesa začne působit na druhé (vzdálené) těleso? Zjednodušeně si to můžeme přiblížit na příkladu naší Země, kterou na její oběžné dráze poutá gravitační síla Slunce. Kdyby, hypoteticky, Slunce svou přitažlivostí náhle přestalo působit ("ďábel by ho naráz ukradl"), pohyb Země by se z elipsy změnil na přímku, směřující do vzdáleného vesmíru. Za jak dlouho po odstranění Slunce by však k tomu došlo? Okamžitě? - jak předpokládá klasická Newtonovská představa okamžitého působení na dálku, podle níž se gravitace šíří nekonečně rychle. Nebo až za asi 8 minut, což je přibližně doba po kterou k nám letí sluneční paprsky? Nebo za nějakou jinou konečnou dobu?
   Z hlediska nastíněného spekulativního příkladu je to jistě bezvýznamná otázka. Hodnota rychlosti gravitace má však zásadní vliv na jevy ve vzdáleném vesmíru - v astrofyzice a kosmologii *). Kdyby gravitační síla působila na jakoukoli vzdálenost okamžitě, probíhal by vývoj vesmíru zcela jinak, než kdyby gravitace ovlivňovala všechna hmotná tělesa se zpožděním daným její konečnou rychlostí. Tuto otázku si nastíníme nejprve v závěru §1.2, část "
Modifikace Newtonova gravitačního zákona", hlavně však v §2.5 "Einsteinovy rovnice gravitačního pole" a v §2.7 "Gravitační vlny", kde v pasáži "Jak rychlá je gravitace?" budou krátce diskutovány i obecné otázky rychlosti šíření změn v gravitačním poli a možnosti jejího experimentálního stanovení. Uvidíme, že "rychlost gravitace" je stejná jako "rychlost elektromagnetismu", t.j. změny v gravitačním poli se šíří rychlostí světla, stejně jako rozruch v elektromagnetickém poli.
*) Kromě toho možná i ve vícedimenzionální "bránové" teorii superstrun (§B.6 "
Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.", pasáž "Další dimenze, M-teorie, 11-rozměrná teorie superstrun"), kde předpokládané gravitační působení mezi branami nemůže být okamžité..?..

Klasická Faradayova, Ampérova a Maxwellova elektrodynamika je teorií makroskopickou a fenomenologickou - výborně popisuje vlastnosti elektrických a magnetických polí ve vakuu i v látkových prostředích, jejich časové změny a vzájemné přeměny. Nepřihlíží však k detailům struktury hmoty, k povaze vlastních a základních "nositelů" elektrických a magnetických sil. První "mikroskopickou" teorii elektromagnetismu vypracoval v r.1895 H.A.Lorentz, avšak plné pochopení vztahů mezi elektromagnetismem a stavbou hmoty umožnil až rozvoj atomové a jaderné fyziky - viz níže.
   Velkým stimulem pro rozvoj fyziky v průběhu 19.století byly technické problémy vznikající při průmyslové revoluci. Vznikaly tak zásadní objevy, které daly fyzice charakter ucelené vědy. Některé metodologické otázky stavby fyziky a jejího začlenění do ostatní přírodovědy, i do kontextu vědeckého poznání vůbec, jsou diskutovány v §1.0 "Fyzika - fundamentální přírodní věda" monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".

Mikrostruktura hmoty - atomová a jaderná fyzika
Výzkum elektrických jevů otevřel na přelomu 19. a 20.století dveře i k pochopení jedné z nejzákladnějších nevyřešených otázek - stavby a složení hmoty. A zase naopak, odhalení základních stavebních částic hmoty umožnilo lépe pochopit povahu a původ elektrických sil.
   Když koncem 19.stol chemikové (především J.Dalton) znovu oživili představu atomů, o povaze a stavbě samotných atomů se prakticky nic nevědělo. Faradayovy pokusy s elektrolýzou v r.1836 naznačovaly, že chemické slučování má hodně společného s jevy elektrickými. V r.1895 J.J.Thomson při pokusech s výboji v plynech objevil elementární částici nesoucí záporný náboj - elektron a navrhl první představu atomu ("pudinkový model"). E.Rutheford spolu s Geigerem a Marsdenem provedli v r.1911 důležitý experiment s rozptylem částic a, který vedl k objevu atomového jádra a dal vznik planetárnímu modelu atomu. V r.1913 N.Bohr doplnil planetární model o tři kvantové postuláty; takto vzniklý Bohrův model atomu je s určitými modifikacemi používán dosud.
   Atomová a jaderná fyzika ukázala, že původ elektrických a magnetických sil tkví v základních elementárních částicích tvořících hmotu - v elektronech a protonech, které jsou nositeli záporných a kladných elektrických nábojů. Vysvětluje i všechny elektrické a magnetické vlastnosti látek, m.j. i příčinu magnetických vlastností permanentních magnetů. Atomová fyzika dále vysvětluje mechanické a optické vlastnosti látek a především chemické slučování - podstatou chemického slučování jsou elektrické přitažlivé síly mezi atomy, které si při dostatečném vzájemném přiblížení sdílejí část obalových elektronů ve valenční slupce.
O stavbě atomů a atomových jader je podrobněji pojednáno §1.1 "Atomy a atomová jádra" monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření". Pro objasnění vlastností atomů a atomových jader sehrály rozhodující úlohu výzkumy v oblasti radioaktivity (objevené v r.1896 H.Becguerelem) a ionizujícího záření - viz §1.2 "Radioaktivita" a §1.6 "Ionizující záření" v tomtéž pojednání.
   Aplikací laboratorních poznatků atomové a jaderné fyziky na jevy probíhající ve vesmíru vznikla jaderná astrofyzika, která objasňuje původ záření ve vesmíru, evoluci hvězd, uvolňování energie termonukleárními reakcemi v nitru hvězd, vznik prvků nukleosyntézou kosmologickou a stelární
(§4.1 "Úloha gravitace při vzniku a evoluci hvězd"), dramatické události výbuchu supernov (§4.2 "Konečné fáze hvězdné evoluce. Gravitační kolaps").

Živá příroda - biologie
Souběžně s fyzikou, astronomií, chemií a ostatními vědami o neživé přírodě, docházelo od 18.stol. k významným objevům i v biologii - vědě zkoumající živé organismy. Dřívější popisné zkoumání vnějších projevů a často náhodných podobností, bylo vystřídáno systematickým zkoumáním stavby, vývoje, metabolismu, druhového členění a vzájemných vztahů živých organismů. Základem biologie se stala nauka o stavbě a činnosti buňky jakožto základního stavebního kamene organismů (podrobněji "
Buňky - základní jednotky živých organismů").
   Důležitou okolností pro správné chápání života bylo opuštění tzv. vitalismu - předpokladu, že složité "organické" látky vznikají působením jakýchsi specifických "vitálních sil", které jsou vlastní pouze živým organismům (jsou odlišné od sil ovládajících neživou přírodu). Pečlivé fyzikálně-chemické výzkumy s naprostou jistotou ukázaly, že ani jeden atom v jakémkoli živém organismu se nijak neliší od příslušného atomu v neživé "anorganické" přírodě. Rovněž všechny složité "organické" molekuly v organismech mohou být (aspoň v principu) připraveny syntézou anorganických atomů vodíku, uhlíku, kyslíku, dusíku, síry, fosforu a příp. dalších. To, co činí organismus živým, není nějaká tajemná "životní-vitální síla", ale úžasná kombinace a souhra nesčetných chemických a biofyzikálních procesů, které se v živém organismu odehrávají. Je to způsobeno především schopností uhlíku vytvářet neobyčejnou rozmanitost sloučenin. Atomy uhlíku se mohou spojovat navzájem a s jinými atomy nejen do jednoduchých molekul (lineárních nebo cyklických), ale i do řetězců, které mohou mít stovky, tisíce až miliony článků - vytvářet makromolekuly. Při zástavě životních funkcí - smrti organismu - se žádný z jeho atomů "neztratí", ztratí se jen koordinace zmíněných složitých procesů; a mnohé složité "organické" molekuly se posléze rozloží na jednodušší.
   Biologické děje v buňkách i v celém organismu jsou tedy založeny na chemických reakcích především složitých organických sloučenin uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku, síry, fosforu a dalších prvků. Byla rozpoznána struktura buněčného jádra a úloha deoxiribonukleové kyseliny (DNA) jako nositele informace v buňkách, vypracovány jsou i základní rysy evoluční teorie. Procesy v živých organismech jsou natolik složité, že toho zatím zůstává mnoho neznámého. Přesto však aplikace fyzikálních a chemických poznatků na molekulární a atomární úrovni umožňuje v biologii postupně chápat čím dál složitější podrobnosti a souvislosti a začleňuje tuto vědu plně do kontextu ostatní přírodovědy.

Teorie relativity, kvantová fyzika
Fyzika 17. a 18.století se snažila všechny jevy vysvětlovat pomocí
mechanických modelů - pohybů ať již atomů a molekul (kinetická teorie tepla, hydrodynamika, termodynamika) nebo pružného "éteru" *) - nositele elektromagnetických jevů. Na konci 19.století se zdálo, že téměř všechno ve fyzice je v zásadě rozřešeno; zbýval jen problém éteru, nejasnosti kolem spektra záření "absolutně černého" zahřátého tělesa (vedoucí k tzv. "ultrafialovému paradoxu") a některých vlastností fotoelektrického jevu. Snahy o rozřešení problému záření absolutně černého tělesa, spolu s výzkumy v atomistice, vedly k vytvoření kvantové fyziky - viz např. pasáž "Korpuskulárně- vlnový dualismus" v §1.1 "Atomy a atomová jádra" monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření". Problematika éteru se stala odrazovým můstkem k vytvoření teorie relativity.
*) Problematika éteru je stručně diskutována na konci §1.5 "Elektromagnetické pole. Maxwellovy rovnice.".
  Jak se hromadily podrobnější experimentální poznatky, narážely mechanistické modely a představy klasické fyziky vůbec, na stále větší obtíže. Projevovalo se to zvláště při zkoumámikrosvěta, které začalo koncem 19.století. Při pozorování pohybu rychlých elektronů v elektrických a magnetických polích (kterým se zabýval zvláště Lorentz) se zjistilo, že klasická Newtonovská mechanika zde již není v souladu s experimentem. Byly vyslovovány různé částečné hypothézy, až nakonec novou a obecnější mechaniku, dobře popisující i velmi rychlé pohyby částic, vybudoval A.Einstein v rámci své speciální teorie relativity. Speciální teorie relativity (§1.6 "Čtyřrozměrný prostoročas a speciální teorie relativity") je spolu s kvantovou mechanikou nejdůležitější a nejvšestrannější mezioborovou teorií dnešní fyziky; je též "odrazovým můstkem" obecné teorie relativity jakožto fyziky gravitace a prostoročasu.
Pozn.: Nesoulady v experimentech a pokrok v přírodovědném poznání
Experimenty, které popírají dosavadní dobře ověřené poznatky, jsou téměř vždy chybné - bývají důsledkem měřících chyb nebo skrytých rušivých a zkreslujících vlivů. Čas od času se však ukáží jako správné - a pak otvírají cestu k výraznému pokroku v našem chápání přírody! Ke zobecnění a zpřesnění dřívějších zákonitostí, někdy i k vytyčení nových obzorů a koncepcí.
Nové pojetí síly ve fyzice 
Ústředním pojmem v klasické fyzice je síla, která vystupuje v pohybových zákonech jako příčina dynamických změn; umožnuje předpovídat pohyby těles. Síla dobře funguje jako veličina při matematickém popisu přírodních dějů, avšak "fyzikální" definice podstaty síly není nijak snadná (v klasické fyzice je tautologická - takže jsme zde vlastně nevěděli, co je síla...). Moderní fyzika přinesla dva pohledy na podstatu síly:
1. Obecná teorie relativity vysvětluje gravitační sílu jako geometrický projev zakřiveného prostoročasu: Každé těleso kolem sebe zakřivuje prostoročas a v tomto "zdeformovaném" prostoročase se tělesa pohybují po geodetických drahách. To vzbuzuje dojem silového působení. Např. planety obíhají kolem Slunce ne proto, že na ni působí "fyzikální" gravitační síla, nýbrž proto, že Slunce ve svém okolní zakřivilo prostoročas a oběžná (kruhová či eliptická) dráha je "nejrovnější" dráhou v tomto zdeformovaném prostoročasu.
2. Kvantová teorie pole vysvětluje vzájemnou interakci částic tím, že tyto částice si neustále mezi sebou vyměňují virtuální intermediální "polní" částice. U elektromagnetické interakce jsou to fotony, pro silnou interakci jsou polními částicemi gluony, u slabých interakcí jsou to intermediální bosony W
+,W-, Z0.
  Je naděje, že tento poněkud "schizofrenní" pohled na podstatu síly se v budoucnu sjednotí v unitární teorii všech 4 interakcí. - "teorii všeho".
   Zkoumání zákonitostí mikrosvěta nesmírně obohatilo a prohloubilo poznatky o struktuře hmoty. Pro objasnění vlastností prostoru a času, stejně jako pro pochopení podstaty gravitace, však fyzika mikrosvěta přinesla zatím velmi málo. Je však naděje, že se to v budoucnu změní. Kvantová teorie gravitace a zvláště unitární teorie pole po svém úspěšném završení patrně spojí kvantovou fyziku, elektrodynamiku, jadernou a částicovou fyziku s gravitací, s teorií prostoru a času (kap. B "Unitární teorie pole a kvantová gravitace").


Široké spektrum velikostí objektů našeho světa, zkoumaných různými obory fyziky a přírodovědy pomocí různých nástrojů
(je podrobněji diskutováno v §1.0 "Fyzika - fundamentální přírodní věda", pasáži "Metody a nástroje zkoumání přírody", monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření")

Elektromagnetické záření - základní zdroj informací o vesmíru
Prakticky veškeré informace o tělesech a procesech ve vesmíru zatím získáváme prostřednictvím
elektromagnetického záření. Původně to bylo viditelné světlo, nyní k tomu přistupují i elektromagnetické vlny jiných délek - radiovlny, infračervené, ultrafialové, X i gama záření. Je dobré si uvědomit. že viditelné světlo z hvězd a dalších objektů ve vesmíru je několikrát přeměněné záření pocházející původně z nukleárních a subnukleárních procesů o mnohem vyšších energiích, odpovídajících primárně záření g. V poslední době se perspektivním jeví i "pozorování" vesmíru pomocí jiných druhů záření - neutrin (viz "Neutrina"), protonů a dalších částic v kosmickém záření (viz "Kosmické záření"), gravitačních vln (§2.7 "Gravitační vlny").
  Tato nová "mimo-optická" pozorovací "okna" do vesmíru nás sice neuchvátí krásnými barevnými obrázky mlhovin a galaxií
(známých z velkých klasických astronomických dalekohledů), ale poskytují nám velmi důležité informace o strukturách a významných procesech ve vzdáleném vesmíru, které jsou v optickém oboru neviditelné - viz níže "Další 'okna' do hlubin vesmíru".

Astronomické teleskopy - kosmické "stroje času"
Dalekohledy pro pozorování vzdálených kosmických objektů musejí být daleko "větší" než dalekohledy používané v běžném životě zde na Zemi
("divadelní kukátka", triedry, lovecké dalekohledy). Pro dosažení dostatečného zvětšení musejí mít dlouhou ohniskovou vzdálenost a pro zviditelnění velmi vzdálených či slabě zářících objektů též vysokou světelnost - velký průměr objektivu. Nynější astronomické teleskopy mají průměr objektivu většinou cca 2 - 6 metrů, jejich objektiv je zpravidla tvořen přesným parabolickým zrcadlem s ohniskovou vzdáleností cca ....-... m. Tyto velké pozemské dalekohledy poskytly od poloviny 19.stol., během mnoha desetiletí, obrovské množství astronomických obrazů a měřicích údajů, na nichž je v podstatě založeno naše nynější chápání struktury vesmíru.
 Teleskopy pozemské a vesmírné
I technicky sebedokonalejší teleskopy, umístěné zde na zemském povrchu, mají však při pozorování kosmických objektů dvě omezení, snižující jejich výkonost :
1. Turbulence atmosféry ; rušivé světlo
Známá vizuální zkušenost při pozorování noční oblohy je "třpyt" hvězd - jemné rychlé komíhání jasu hvězd. Ve skutečnosti však hvězdy září naprosto klidně a stabilně, s krátkodobě konstantním neproměnným jasem
(nemáme zde na mysli proměnné hvězdy, což nastává v dlouhých časových intervalech). Ty pozorované jemné změny jejich jasu jsou způsobeny atmosférickými turbulencemi vzduchu, které neustále jemně rozkmitávají paprsky hvězdného světla. Sebedokonalejší dalekohled, umístěný na zemském povrchu, proto nikdy nemůže vytvořit dokonale ostrý obraz.
  Dále, rozptyl slunečního či měsíčního světla, světla z hvězd, jakož i světelného "smogu" z umělého osvětlení, v atmosféře vede k tomu, že nikdy se úplně nesetmí. To nepříznivě snižuje kontrast obrazů z teleskopů - omezuje schopnost pozorovat extrémně slabé objekty.
2. Absorpce záření v atmosféře
Pro světlo a další elektromagnetické záření atmosférický vzduch není úplně průzračný, část světla se absorbuje a rozptyluje. Vlnové délky světla viditelného našima očima představují jen malý zlomek rozsahu elektromagnetických vln v přírodě a vesmíru. Elektromagnetické záření kratších či delších vlnových délek než viditelné spektrum může nést důležité astronomické informace, ale mnohým z nich se nepodaří proniknout zemskou atmosférou.
  Obě tyto nevýhody pozemských teleskopů odstraňuje jejich umístění do vesmírného prostoru, mimo zemskou atmosféru. Těmto vesmírným teleskopům pak nevadí mraky ani mlžné opary, žádné turbulence v atmosféře, není zde rušivý "světelný smog", sluneční světlo
(střídání dne a noci). Světelné pozadí oblohy je zde naprosto černé, takže při dostatečně dlouhé expozici je možno na obraze rozeznat i ta nejslabší nebo nejvzdálenější tělesa. A jsou schopny měřit a zobrazovat všechny vlnové délky, od radiovln, přes infračervené a viditelné záření, UV, rentgenové i gama záření. I ty vlnové délky, které relativně proniknou atmosférou (viditelné, rádiové), je pro přesné a citlivé měření někdy výhodné detekovat vesmírnými sondami. Mimo jiné se tím eliminují rušivé vlivy záření přírodního a umělého původu. Příkladem je měření reliktního mikrovlnného kosmického pozadí CMB, které je tak slabé, že pozemské mikrovlnné teleskopy ho jen těžko detekují na pozadí rušivých přírodních a umělých signálů, avšak vesmírné sondy (WMAP, Planck) ho podrobně zmapovaly - §5.4. pasáž "Mikrovlnné reliktní záření - unikátní posel zpráv o raném vesmíru".
  V současné době jsou ve funkci především 3 kosmické teleskopy :
- Především je to legendární Hubbleův vesmírný dalekohled, vypuštěný v r.1990, který vesmír zkoumá především v optickém a ultrafialovém spektru. Kromě velkého množství astrofyzikálních dat poskytl i mnoho krásných astrofotografií, které i širší veřejnosti pomohly získat lepší představy o struktuře vermíru.
- Spitzerův vesmírný dalekohled vypuštěný v r.2003 zkoumá vesmír především v infračerveném oboru.
- Vesmírný dalekohled Jamese Weba, vypuštěný v r.2022, je též citlivý především na infračervenou část spektra.
  Všechny astronomické teleskopy nám zobrazují světlo, které bylo vyzářeno v minulosti - buď blízké
(sekundy, minuty, hodiny - pro objekty v naší skuneční soustavě), nebo dávnější, podle vzdálenosti sledovaného objektu. Čím je objekt vzdálenější, tím dříve se jeho světlo vydalo na cestu k nám. Jsou tedy sondou do minulosti; s trochou nadsázky je můžeme považovat za jakési "stroje času", které nás virtuálně navracejí i do dávné minulosti vesmíru - při pozorování velmi vzdálených objektů to může být více než 13 miliard let !
  Elektromagnetické záření přináší z vesmíru informace v zásadě dvojího druhu (třetí druh informace, zatím potenciální, bude zmíněn níže v pasáži "Měření polarizace"), podle způsobů jeho detekce a analýzy :
¨ Optické zobrazení
Ve viditelném světle vidíme ve vesmíru
horké objekty jako jsou hvězdy, žhavé plyny, jakož i objekty odrážející světlo primárních zdrojů či zářících deexcitací elektronových hladin atomů. Vizuálním pozorováním a optickým zobrazením můžeme získat informace o poloze jednotlivých objektů (s daným rozlišením), jejich relativní intenzitě (jasnosti) a příp. některých detailech jejich struktury. Na základě změny polohy v čase můžeme sledovat pohyby těles a stanovovat jejich rychlosti. Toto je však možné pouze u nejbližších vesmírných těles - planet ve Sluneční soustavě. Hvězdy, mlhoviny, galaxie a další útvary jsou natolik vzdálené, že přímé vizuální pozorování změny jejich poloh v čase a jejich rychlostí není možné (viz však níže zmíněná Dopplerovská spektrometrie).
Vizuální, fotografické a optoelektronické zobrazení
V dřívějších dobách, do poloviny 19.stol., astronomové trávili noci u svých dalekohledů, v jejichž okuláru pozorovali svýma očima. Později, do poloviny 20.stol., byly do ohnisek astronomických dalekohledů umisťovány
fotografické desky a filmy, na nichž se po delší expozici (někdy i několikahodinové) a vyvolání zobrazovaly i velmi slabé objekty, prostým okem zcela nepozorovatelné. V ohniscích nynějších velkých astronomických dalekohledů jsou instalovány optoelektronické snimače obrazu (nejnověji na bázi CCD elementů). Obraz se elektronicky zaznamenává v paměti počítače a zobrazuje se na obrazovce, často se používá počítačové zpracování obrazů.
Infračervená astronomie
Pozorování vesmíru prostřednictvím
infračerveného záření (elektromagnetického vlnění o vlnových délkách větších než 700nm, ale kratších než cca 1mm) je důležité ze dvou důvodů:
1. Většina objektů ve vesmíru je poměrně chladná a podle Planckova zákona září dominantně (nebo dokonce výhradně) v infračerveném oboru elektromagnetického spektra. Jsou to např. protohvězdy, rudí a hnědí trpaslíci, mlhoviny. Přechody mezi rotačními a vibračními energetickými hladinami molekul v chladných plynech jsou často v infračerveném oboru spektra a infračervená spektrometrie umožňuje poznávat chemické složení oblaků plynu kolem hvězd, planet, v mlhovinách, mezihvězdném plynu.
2. Vlivem kosmologické expanze vesmíru se veškeré záření ze vzdálených objektů pro pozorovatele na Zemi posouvá do dlouhovlnné části spektra. U těch nejvzdálenějších objektů se původní fyzikálně vysílané vitelné světlo a UV záření prvotních hvězd, a dokonce i rentgenové záření kvasarů, posune natolik daleko, že se dostane až do oblasti infračervené.
  Infračervená astronomie se řadí do optické astronomie, neboť využívá stejné optické zobrazovací komponenty - zrcadla, čočky. Jako detektory zobrazeného IR záření se používají polovodičové diody (nejčastěji na bázi HgCdTe) nebo supravodivé bolometry (Mikrokalorimetrické detektory). Pro oblasti od 1 do 4 mikrometrů je atmosféra poměrně dobře propustná, takže pozorování lze provádět ze zemského povrchu. Pro delší vlnové délky a submilimetrové vlny je propustnost atmosféry velmi nízká a pozorování je nutno provádět z kosmických sond.
Radioteleskopické zobrazení
Viditelné světlo tvoří jen velmi úzké okénko ve spektru elektromagnetického záření a navíc oblaka mezihvězdného prachu jsou pro videtelné světlo neprůhledná (světlo se zde rozptyluje a pohlcuje). V tomto ohledu jsou výhodnější
radiovlny vlnových délek řádově milimetry až desítky centimetrů. Toto radiové záření hojně vzniká v prostředí proudících plynů (s turbulencemi a rázovými vlnami) mechanismy brzdného a synchrotronového záření, při pohybu nabitých částic v magnetickém poli vysokou rychlostí po zakřivených drahách. Do rádiové submilimetrové oblasti spektra je též díky expanzi vesmíru posunuto záření nejvzdálenějších galaxií a reliktní záření z období oddělení záření od látky (vznik a vlastnosti reliktního mikrovlnného kosmického pozadí jsou rozebírány §5.4, pasáž "Mikrovlnné reliktní záření - posel zpráv o raném vesmíru"). V milimetrovém spektru pozorujeme chladný vesmír jako jsou oblaka molekul a prachová mračna.
  Radiové záření je velmi dobře měřitelné fokusovanými ("parabolickými") anténami - radioteleskopy. Úhlová rozlišovací schopnost je tím lepší, čím větší je průměr přijímací antény. Pro pozorování záření vlnové délky řádově milimetry (která je mnohem delší než u viditelného světla), musejí být paraboly pro snímání tohoto rádiového záření mnohem větší než u optických teleskopů, min. 100-krát větší než u optických dalekohledů se srovnatelným rozlišením. Zvětšování velikosti antén má však své technické meze. Velmi perspektivní je však metoda radioastronomické interferometrie: signál se přijímá zároveň dvěma nebo více "spřaženými" anténami, elektronicky propojenými v koincidenci, rozmístěnými na různých místech ve větší vzdálenosti od sebe. Výsledný obraz se získává elektronickou rekonstrukcí amplitud a fází signálů z různých antén. Rozlišovací schopnost takové interferometrické soustavy je dána vzájemnou prostorovou vzdáleností přijímacích antén *), nikoli vlastní velikostí těchto antén (na velikosti antén závisí pouze citlivost příjmu radiovln). Při rozmístění antén do velkých vzdáleností (interferometrie s velmi dlouhou základnou - plánované umístění antén na různých kontinentech či dokonce ve vesmíru) lze dosáhnout velmi dobrou úhlovou rozlišovací schopnost.
*) Úhlová rozlišovací schopnost je dána poměrem vlnové délky přijímaného záření ku délce základny - čím je základna větší, tím jemnější detaily vzdálených objektů se mohou zobrazit.
¨ Spektrální analýza
Elektromagnetické vlnění v sobě nese nejen optické informace o poloze a "síle" zdrojů záření. Neméně důležité informace jsou "zakódovány" ve vlnové délce či frekvenci elektromagnetického vlnění - v jeho
spektru.
Spektrální analýza viditelného světla se provádí jeho rozložením v optickém hranolu (disperze světla - různý index lomu pro různé vlnové délky, tj. barvy) nebo optické mřížce (ohyb a interference světelných vln podle různé vlnové délky). V obou případech se získá spektrum - grafický obraz, kde na vodorovné ose je vlnová délka, na svislé ose nebo jasové škále je intenzita světla jednotlivých vlnových délek. Spektrální analýza záření jiných vlnových délek než světlo se provádí pomocí příslušných metod detekce a elektronického zpracování měřeného signálu (u vysokoenergetického záření viz "Detekce a spektrometrie ionizujícího záření").
  Pojem spektrum zavedl v optice již I.Newton v 17.stol., když zjistil že bílé sluneční světlo je směsí řady barev duhy. Vychází z lat. spectrum = obraz, zjevení, přelud - obraz něčeho, co není fyzicky přítomno.
Chemická spektrometrie 
Každý atom daného prvku a molekula konkrétní sloučeniny má zcela určité, pevné a charakteristické
energetické hladiny elektronů, při jejichž excitaci (vybuzení) je absorbováno elektromagnetické záření určité vlnové délky l (resp. foton odpovídající energie h.c/l) a při jejichž deexcitaci je záření této určité vlnové délky zase vysíláno (viz "Záření atomů"). Analýzou spektrálních čar "světlých" (emisní spektrum) a "tmavých" (absorbční spektrum) lze získat spolehlivou informaci o atomech prvků či molekulách sloučenin, které toto záření vysílají, nebo které je při průchodu naopak absorbují - lze provádět chemickou analýzu látek ve vzdáleném vesmíru.
Dopplerovská spektrometrie 
Jelikož energie (vlnové délky) spektrálních čar jsou pevné a přesně známé, vedle zjišťování prvků a sloučenin umožňuje spektrometrie i
analýzu pohybu - měření rychlostí hvězd, galaxií a jejich částí. Jsou-li totiž čáry, resp. série čar, ve spektru systematicky posunuty k červenému nebo fialovému konci spektra, znamená to, že zde působí Dopplerův jev *) změny vlnových délek pohybem zdroje vzhledem k pozorovateli. Jestliže se zdroj pohybuje směrem od pozorovatele, vlnová délka se prodlužuje (červený posuv), při pohybu zdroje směrem k pozorovateli se vlnová délka zkracuje (posunuje směrem k fialovému konci spektra).
  Složitější situace je v obecné teorii relativity za přítomnosti gravitace a zakřiveného prostoročasu. Zde se může jednat i o gravitační rudý posuv (viz §2.4). V kosmologii se pak setkáváme s Hubbleovým rudým posuvem velmi vzdálených objektů (§5.1), který je důsledkem expanze samotného prostoru (viz diskusi v §5.4, pasáž "Co se rozpíná a nerozpíná při expanzi vesmíru?"). Z observačního hlediska jsou však obě interpretace spektrálního posunu v zásadě ekvivalentní.
*) Dopplerův jev je kinematický efekt vznikající při vzájemném pohybu zdroje vlnění a pozorovatele (detektoru vlnění). Platí obecně pro všechny druhy vlnění. Pohybuje-li se zdroj vlnění určité konstantní frekvence fo směrem k pozorovateli (přijímači), registruje tento pozorovatel vyšší frekvenci f, než jakou zdroj ve skutečnosti vydává. Naopak při vzdalování zdroje od pozorovatele je registrována frekvence nižší než skutečná. Relativní rozdíl skutečné fo a pozorované f frekvence (Dopplerovský frekvenční posun) roste úměrně s rychlostí pohybu V zdroje vůči pozorovateli: f = [1 + (V/v)].fo, kde v je rychlost šíření daného vlnění; Df/fo = (f-fo)/f = V/v. Analogicky platí i pro vlnovou délku l=v/f. Změřením rozdílu frekvencí či vlnových délek primárního vysílaného vlnění a přijímaného vlnění tak můžeme stanovit vzájemnou rychlost pohybu zdroje a pozorovatele. Pro elektromagnetické vlnění je samozřejmě v=c. A skutečnou (primární) frekvenci či vlnovou délku vyzařovaných spektrálních čar přesně známe z laboratorních měření.
Pozn.: Tato zákonitost platí i tehdy, když zdrojem přijímaného vlnění je odraz vlnění od určitého pohybujícího se objektu (včetně proudícího plynu nebo kapaliny). Využívá se v radarové technice a v utrazvukové sonografii.
  Přesnou spektrometrickou analýzou lze měřit nejen rychlosti translačních pohybů, ale i rotace, pulzace či turbulence plynů ve hvězdách a galaxiích; tyto děje se v důsledku Doplerova jevu projevují příslušným rozšířením či zdvojením spektrálních čar.
  Spektrální analýza záření přicházejícího k nám i z těch nejvzdálenějších pozorovaných objektů ve vesmíru ukazuje, že tam zřejmě platí tytéž zákony klasické a kvantové mechaniky, elektrodynamiky, atomistiky, termodynamiky a gravitace jako zde na Zemi. Ač se to nedá striktně dokázat, toto nás opravňuje k přesvědčení, že fyzikální zákony platí i tam, kam jsme se ještě "nepodívali" - a snad dokonce i v místech, kam nikdy nebudeme schopni dohlédnout..!..
¨ Měření polarizace
Elektromagnetická vlna je příčná vlna v níž kolmo k sobě a kolmo ke směru šíření kmitají vektory intenzity elektrického pole E a magnetické indukce B. Oba tyto vektory leží v rovině kolmé ke směru šíření a spolu s Poyntingovým vektorem P
(§1.5 "Elektromagnetické pole. Maxwellovy rovnice.") tvoří pravotočivou soustavu. Vedle intenzity (amplitudy kmitání E a B), frekvence (vlnové délky) a fáze se elektromagnetická vlna charakterizuje směrem, v jakém v rovině kolmé ke směru šíření kmitají vektory E a B (vzhledem k tomu, že jsou neustále k sobě kolmé, stačí uvažovat jeden z nich, většinou se volí intenzita elektrického pole E). Pokud mají v rovině kolmé ke směru šíření vektory E jednotlivých vln (paprsků, fotonů) jiný, v zásadě nahodilý směr, jedná se o záření nepolarizované. V opačném případě, kdy vektory E mají v myšlené rovině, kolmo protínající svazek záření, stejný směr, hovoříme o záření polarizovaném. Pokud vektor E kmitá stále v jedné neměnné přímce, nazývá se lineární polarizací. Jestliže konce vektoru E opisují kruh, mluvíme o kruhové polarizaci, pokud obecněji opisují elipsu, jedná se o eliptickou polarizaci.
  Úplnou (dokonale 100%) polarizaci vykazuje pouze koherentní záření - vlny o stejné frekvenci, stejného směru kmitání a stejné fáze (nebo fázového rozdílu). Koherentní záření vzniká především při stimulované emisi v laseru. Ve většině běžných zdrojů záření (Slunce, plamen, žárovka) probíhají elektromagnetické děje ve velkém množství atomů a elektronů neuspořádaně, elektrická a magnetická složka vznikajícího vlnění nahodile mění směr, výsledné záření je nepolarizované. K částečné, někdy i úplné, polarizaci světla dochází při odrazu a lomu světla v optických prostředích.

Faradayovo stáčení polarizace elektromagnetického záření 
Při průchodu oblastí, kde je
magnetické pole a volné elektrony - jedná se o ionizovanou plasmu - dochází k interakcím elektromagnetické vlny s elektrony, které se v důsledku magnetické Lorentzovy síly následně pohybují po kruhových (spirálních) drahách. Tento proces - interakce+ re-emise - elektromagnetické vlny vede k pootočení roviny její polarizace o úhel Dj :
        
Dj = l2ň ne B cosf ds ,
kde
l je vlnová délka elektromag. vlny, ne je lokální hustota volných elektronů v ionizovaném prostředí, B je intenzita (indukce) magnetického pole, f je úhel mezi paprskem a směrem magnetického pole, s je dráha záření v daném prostředí. Integruje ň se přes celou dráhu s elektromagnetické vlny v ionizovaném prostředí.
Pozn.: Jméno "Faraday" v názvu pochází z toho, že M.Faraday se zabýval rotací v magnetickém poli, i když elektromagnetické vlny tehdy ještě známy nebyly.
  Tento jev se uplatňuje především v radioastronomii, kdy vlny ze vzdálených rádiových zdrojů procházejí rozsáhlými vesmírnými oblastmi obsahujícími řídkou ionizovanou látku - plasmu - v mezihvězdném či mezigalaktickém magnetickém poli. Pro různé vlnové délky je stočení roviny polarizace různé, takže z těchto rozdílů je možné odhadovat magnetické pole a elektronovou hustotu v mezihvězdném prostoru. V určitých případech je možné tento efekt použít i k určení vzdálenosti rádiových zdrojů (pokud se za elektronovou hustotu a hodnotu magnetického pole použijí známé hodnoty stanovené jiným způsobem), jako doplňkovou metodu v "žebříku" vesmírných vzdáleností (§4.1, pasáž "Stanovení vzdáleností vesmírných objektů - základní podmínka astrofyziky").
Polarizace reliktního mikrovlnného záření 
Z astronomického hlediska může být perspektivní
měření polarizace reliktního mikrovlnného záření (vznik a vlastnosti reliktního mikrovlnného kosmického pozadí jsou rozebírány §5.4, pasáž "Mikrovlnné reliktní záření - posel zpráv o raném vesmíru"). Vlastnost polarizace mají elektromagnetické i gravitační vlny. V raném vesmíru, na konci éry záření, by mohlo ke speciálnímu druhu polarizace reliktního záření (tzv. mód B) docházet působením primordiálních gravitačních vln generovaných při inflační expanzi velmi raného vesmíru (§5.5 "Mikrofyzika a kosmologie. Inflační vesmír."). Tato budoucí možnost měření, diskutovaná v §2.7, pasáž "Měření polarizace reliktního mikrovlnného záření", by mohla odhalit důležité informace z nejranějších období vzniku vesmíru.
Astronomické teleskopy - "stroje času" 
Vesmír je pro astronomicky používané záření dobře průzračný (aspoň v nynější etapě), takže o vzdáleném vesmíru postupně získáváme mnoho informací (paradoxně o něm toho víme více než o nitru naší Země). Díky známé konstantní rychlosti světla můžeme astronomické teleskopy považovat zároveň za jakési "stroje času" (ve smyslu Arbesova "Newtonova mozku"), kterými můžeme pozorovat děje ve vesmíru i před mnoha miliardami let
(o možnostech "cestování v čase" viz odkaz "Cesty časem: fantazie nebo fyzikální realita?").
  Astronomická pozorování a měření v různých oborech elektromagnetického záření (viditelné světlo, infračervéné, ultrafialové, rentgenové, gama) umožnila též stanovit vzdálenosti nejrůznějších objektů ve vesmíru pomocí navazujících metod "žebříku" kosmických vzdáleností - viz §4.1, pasáž "Stanovení vzdáleností vesmírných objektů - základní podmínka astrofyziky".
Další "okna" do hlubin vesmíru 
Vedle světla a ostatních pásem elektromagnetického záření k nám z vesmíru přicházejí i jiné druhy částic a záření, které mohou být (aspoň v principu, či v budoucnosti) též využity pro zkoumání struktur a dějů ve vesmíru. Mohou sloužit jako nová pozorovací "okna" do vesmíru, která se zatím teprve zvolna "pootevírají", ale v budoucnosti budou jistě velmi perspektivní! Tato nová "okna" jsou tři a my si je zde zatím jen stručně vyjmenujeme :
l Kosmické záření (primární)
je
vysokoenergetické záření vesmírného původu, které je tvořeno z největší části protony (88%), dále jádry hélia (10%) a dalších prvků (1%); obsah různých jader v kosmickém záření zhruba odpovídá zastoupení prvků ve vesmíru, jak se ustavilo v důsledku prvotní a hvězdné nukleosyntézy. Z lehkých částic pak rychlé elektrony a neutrina. Součástí kosmického záření jsou i vysokoenergetické fotony záření gama. Vlastnosti a detekce kosmického záření, mechanismy jeho vzniku, jakož i jeho vlivu na život, jsou podrobně diskutovány v §1.6 "Ionizující záření", část "Kosmické záření" monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".
  Z hlediska astronomického použití má kosmické záření jednu zásadní nevýhodu: elektricky nabité č
ástice, které zachycujeme, na své dlouhé cestě k Zemi působením magnetických polích v rámci galaxie i v mezigalaktickém prostoru, prošly velmi složité zakřivené dráhy, čímž ze bohužel ztrácí směrová informace o zdroji v němž vznikly. Pouze při velmi vysokých energiích je zakřivení dráhy malé a částice si aspoň přibližně drží svůj směr. Detekce a spektrometrie kosmického záření by nám mohla přinášet užitečné informace o procesech ve vzdáleném vesmíru, často o těch nejbouřlivějších procesech při zániku hvězd gravitačním kolapsem (výbuchy supernov) či akreci hmoty na černou díru (v kvasarech).
   Metody detekce a spektrometrie kosmického záření, včetně možností jejich astronomického využití, jsou diskutovány v části "Detekce a spektrometrie kosmického záření" již výše zmíněného §1.6 "Kosmické záření".
l Neutrina
jsou pranepatrné částečky
(s klidovou hmotností blízkou nule), které nemají elektrický náboj a nevykazují ani silnou jadernou interakci; vykazují jen slabou interakci. Ta je natolik slabá a krátkodosahová, že neutrina s látkou téměř neinteragují a volně jí prolétají. Neutrina v obrovském množství vznikají při řadě procesů ve vesmíru - od leptonové éry při "velkém třesku", přes termonukleární reakce ve hvězdách, až po výbuchy supernov. Detekce a spektrometrie neutrin může mít význam pro studium různých procesů zde ve vesmíru. Neutrina totiž, díky své extrémní pronikavosti, jsou jediné částice, které jsou schopné "vynést" informace o jaderných a částicových procesech z nitra masívních, rozsáhlých či kompaktních objektů, odkud žádné jiné záření absolutně nepronikne. Detekce toku solárních neutrin umožňuje testovat okamžitou intenzitu termonukleárních reakcí v nitru Slunce (zvláště proton-protonového cyklu). Ani vysoká hustota a tloušťka plasmatu ve slunečním nitru nezabrání neutrinům opustit prakticky okamžitě oblast svého zrodu a "vynést" tak ven příslušnou informaci (na rozdíl od fotonů, které se po statisíce let "prodírají" plasmou, s postupnou degradací energie, z nitra k povrchu, než se vyzáří; mohou nést informaci pouze o povrchových vrstvách Slunce). Neutrina dále přinášejí důležité informace o bouřlivých procesech ve vzdáleném vesmíru. Jsou to především výbuchy supernov, při nichž je emitováno kolosální množství neutrin (elektronových ne). Reliktní neutrina, pocházející z leptonové éry, mohou poskytnout důležité informace o dynamice nejranějších fází vývoje vesmíru a formování jeho struktury. Zásadní nevýhodou neutrin je velmi obtížná detekce. Širší využití možností poskytovaných neutriny je tak vázáno na zdokonalení detekční techniky neutrin.
  Vlastnosti neutrin a způsoby jejich detekce jsou podrobně rozebírány v §1.2 "Radioaktivita", část "Neutrina - "duchové" mezi částicemi" knihy "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".
l Gravitační vlny
jsou časově proměnným (kmitajícím) gravitačním polem, které se odpoutává od svého zdroje a šíří se do prostoru rychlostí světla. Podle obecné teorie relativity se jedná o
vlnění křivosti prostoročasu. Vznikají obecně v každé fyzikální soustavě s časově proměnnou distribucí hmoty. Vlastnosti gravitačních vln, jejich vznik a možnosti detekce jsou podrobně rozebírány v §2.7 "Gravitační vlny".
  
Nejvýznamnějšími permanentními (periodickými či kvaziperiodickými) zdroji gravitačních vln ve vesmíru jsou masívní tělesa, která kolem sebe obíhají (obíhají kolem společného těžiště). Mohutnými zdroji gravitačních vln mohou být soustavy kompaktních gravitačně zhroucených objektů jako jsou neutronové hvězdy nebo černé díry, které obíhají blízko sebe. Dalším intenzívním zdrojem gravitačních vln může být gravitační kolaps hvězdy, pokud probíhá nesymetricky. "Srážka" dvou kompaktních objektů, zánik a splynutí jejich těsného binárního systému, jakož i silně nesymetrický gravitační kolaps, je doprovázen mohutným zábleskem gravitačních vln, které odnášejí nezanedbatelnou část celkové klidové hmotnosti. ...
  Detekce gravitačních vln, změření jejich frekvence a intenzity, spolu se zobrazením směru odkud přicházejí, umožní odhalovat důležité dynamické procesy s kompaktními objekty, často jinými způsoby neviditelné, včetně nejbouřlivějších procesů gravitačního kolapsu a srážek neutronových hvězd a černých děr. Možná též o dynamice nejranějších fází vývoje vesmíru, kdy byl vesmír pro všechny ostatní formy záření neprostupný, avšak z toho období pocházející "primordiální" gravitační vlny by mohly být v principu detekovány (zajímavá možnost nepřímé detekce primordiálních gravitačních vln je zmíněna v §2.7, pasáž "Měření polarizace reliktního mikrovlnného záření").
  Gravitační vlny jsou nejobtížněji detekovatelnou radiací. M
ožnosti budoucí gravitačně-vlnové astronomie jsou diskutovány v §2.7, v části "Astrofyzikální význam gravitačních vln".

Přírodní zákony, modely a fyzikální teorie
Zamysleme se stručně nad některými obecnými
gnoseologickými aspekty odhalování přírodních zákonitostí, vytváření jejich modelů a formulování fyzikálních teorií. Některé další aspekty tohoto druhu jsou diskutovány v §1.0 "Fyzika - fundamentální přírodní věda" knihy "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".
Řád a zákony v přírodě 
   Ve starověku, kdy lidé neznali příčiny a vzájemné souvislosti jevů a událostí v přírodě (ani v lidském životě), dívali se na všechno antropomorficky a vysvětlovali si veškeré dění pomocí bohů či démonů, kteří ovládají všechny aspekty přírody a života - bohové Slunce, ohně, moře, války, bouře atd.. Tito bohové byli podle jejich mínění nevypočitatelní, lidé jim byli vydáni na milost a nemilost (mohli být příp. usmířeni pomocí obětí a rituálů). Během dlouhého procesu rozvoje poznání (který začal již v době antického Řecka, kolem r.500 př.n.l. a podíleli se na něm zvláště Thales z Milétu, Anaximandros, Démokritos, Pythagoras, Aristarchos, Archimédes) se však čím dál více prosazoval názor, že příroda se řídí určitými neměnnými pravidly - přírodními zákony, které lze odhalovat. Lidé začali chápat, že příroda (vesmír) má svůj vnitřní řád, který lze pochopit pomocí pozorování a přemýšlení o těchto pozorováních. Že svět je poznatelný a lze mu porozumět bez odkazu na mýty, náboženství a nepodložené domněnky, nýbrž na základě spolehlivě zjištěných a pečlivě utříděných poznatků.
   Přírodní zákon je tvrzení, které popisuje určitý pozorovaný jev nebo skupinu jevů a zobecňuje jej na další analogické jevy na základě logických vývodů. Přitom složité jevy, v nichž nepozorujeme přímou zákonitost, mohou být pochopeny pomocí jednodušších zákonů a principů - tzv. redukcionismus (srov. níže). Jednotlivé přírodní zákony tvoří větší, vzájemně propojený systém zákonů; tento systém by měl být logicky konzistentní. V současné přírodovědě jsou přírodní zákony formulovány většinou matematicky. Za jasně definovaných podmínek musí platit bez výjimy. Při změněných podmínkách nemusí zcela ztrácet svou platnost, ale mohou platit přibližně *).
*) Příkladem jsou Newtonovy zákony mechaniky, které platí s vysokou přesností v běžných podmínkách každodenního života, avšak ztrácejí přesnost, když se objekty pohybují vysokými rychlostmi, blízkými rychlosti světla. Nebo Archimedův zákon platí přesně pro "ideální" kapaliny (v nichž se tlak šíří rovnoměrně všemi směry), nacházející se v homogenním gravitačním poli; ve viskózních kapalinách platí jen přibližně, v bahně neplatí vůbec.
A samozřejmě je neplatný (či bezpředmětný) v beztížném stavu.
Zákonitosti a náhody v přírodním dění 
   Všude ve vesmíru se hmota chová podle stejných fyzikálních a chemických zákonů. Konkrétní chování, průběh dějů a jejich výsledek, však závisí na aktuálních podmínkách - ty se sice vyvinuly též podle těchto přesných zákonů, ale často složitou kombinací okolností, které již mají charakter náhody.
   Vztahy mezi přesnými fyzikálními zákonitostmi a úlohou náhodných okolností jsou podrobněji analyzovány v §3.3, část "Determinismus - náhoda - chaos ?". Úloha náhody při vzniku a evoluci života je diskutována v práci "Antropický princip aneb kosmický Bůh", pasáž "Vznik a evoluce života".
Modely a fyzikální teorie 
   Popisy jevů, příslušné fyzikální zákony a vysvětlení (či pokusy o vysvětlení) jejich podstaty a souvislostí s dalšími jevy, se shrnují do širšího rámce názorového systému, učení či myšlenkové soustavy - fyzikální teorie. Každá fyzikální teorie vychází z určité základní představy či obrazu zkoumaných jevů - modelu přírodní reality, který vystihuje základní rysy zkoumaných jevů, avšak abstrahuje od některých podružnějších, náhodných či rušivých vlivů. Fyzikální teorie je pak vlastně model + soubor zákonů (většinou matematicky formulovaných), které spojují tento model s výsledky pozorování nebo experimentů.
Důležitost idealizace a modelů pro vědecké poznání
Modely si vytváříme nejen ve vědě, ale podvědomně i v běžném životě, abychom dokázali reflektovat a pochopit složitý svět kolem nás. I při vidění dostává náš mozek elektro-chemické signály po očních nervech a v příslušném centru si vytváří mentální obraz - model skutečnosti. Ve fundamentální vědě však má zásadní gnoseologickou důležitost:
l a) Nejprve koncepčně (programově, avšak uvážlivě - s rozlišením, jaké jevy mají základní důležitost a které jsou okrajové) zanedbáme ty aspekty přírody (studovaného jevu), které je obtížné přesně pochopit a popsat.
l b) Zbylé jednodušší aspekty detailněji prozkoumáme, úspěšně vyřešíme a pochopíme - vytvoříme zjednodušený avšak fungující model.
l c) Poté, co plně pochopíme jednodušší aspekty, vrátíme se k těm složitějším a pokusíme se je řešit na zdokonalené úrovni poznání, pomocí komplexnějšího modelu.
   Model či teorii považujeme za správnou, resp. adekvátní, když splňuje následující 4 kritéria (páté kritérium bude doplněno níže): 
¨ 1. Je ve shodě se stávajícími pozorováními a vysvětluje jejich výsledky.
¨ 2. Poskytuje jednoznačné předpovědi o budoucích měřeních a pozorováních. Výsledky těchto měření mohou model potvrdit nebo vyvrátit, podle toho zda budou souhlasit či nesouhlasit s předpovědí modelu.
¨ 3. Obsahuje co nejméně libovolných volitelných parametrů, jejichž hodnoty neplynou z teorie a musejí být uměle nastaveny tak, aby model odpovídal experimentálním výsledkům.
¨ 4. Je logicky jednoduchý, "elegantní", přirozeně a věrohodně vysvětluje podstatu jevů.
   Ne vždy a pro všechny jevy se daří takový ideální model nebo teorii vytvořit. Uvedená kritéria "dobrého" modelu či teorie do značné míry splňuje klasická mechanika a Newtonova teorie gravitace (v mezích své platnosti), relativistická mechanika (v inerciálních vztažných soustavách) a elektrodynamika (ta je dokonce univerzální). Je zajímavé, že určité potíže s bodem 3. má tak úspěšná teorie, jakou je standardní model elementárních částic (rozebíraný v §1.5 "Elementární částice a urychlovače" knihy "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření"); obsahuje totiž desítky volných parametrů (hmotnosti, náboje, spiny a další charakteristiky různých částic), jejichž hodnoty nevyplývají z teorie a musí být nastaveny na základě experimentálních dat, aby model odpovídal výsledkům měření a pozorování.
   Základem vědeckého myšlení je sjednocování: v ohromné rozmanitosti jevů a událostí hledat obecné zákonitosti a společnou podstatu, snažit se vysvětlit různorodost jevů na základě co nejmenšího počtu základních zákonů. Přemýšliví lidé vždy toužili po teorii, která by popsala a umožnila pochopit veškerou pozorovanou složitost a rozmanitost přírody. Konečným (monistickým) ideálem je vysvětlit všechny přírodní zákony pomocí jediného univerzálního principu - vytvořit definitivní finální teorii či jednotnou "teorii všeho". A právě fyzice, která zkoumá nejzákladnější zákonitosti přírody, náleží hlavní sjednocovací úloha mezi všemi přírodními vědami. Charakteristickým rysem fyzikálního pohledu na přírodu je tedy již zmíněný redukcionistický přístup a snaha o jednotné pochopení co nejširší třídy jevů - unitarizace. V této souvislosti můžeme shora zmíněná 4 kritéria adekvátní teorie doplnit pátým kritériem:
¨ 5. Teorie by měla na jednotném základě popisovat a vysvětlovat co nejširší třídu přírodních jevů.
   Tyto aspekty jsou podrobněji diskutovány v §B.1 "Proces sjednocování ve fyzice".
Duplicita a dualita modelů a teorií 
   Jak se během našeho poznávání přírodních zákonitostí modely a teorie postupně vyvíjejí a zdokonalují, byla zformulována řada modelů a teorií různých jevů a skupin jevů. Stává se přitom, že dvě různé teorie dobře popisují tentýž jev. Jak rozhodnout, která z nich je správná, či aspoň "lepší"? Uveďme dva příklady:
l Pohyb nebeských těles - planetární systém. Kolem roku 150 Ptolemaios vytvořil geocentrický model (systém) rozmístění a pohybu nebeských těles. Podle něj je Země sférická, nehybná a leží ve středu vesmíru. Hvězdy a planety kolem ní ve velkých vzdálenostech obíhají rovnoměrně po kruhových drahách. Rozpory mezi předpokládaným dokonale rovnoměrným pohybem a pozorovanými nepravidelnostmi pohybu planet spolu se změnami jejich jasnosti (svědčícími o změnách vzdáleností mezi Zemí a planetami) vyřešil hypothézou, že skutečné pohyby planet vznikají skládáním dvou nebo více rovnoměrných kruhových pohybů (tzv. deferentu, epicyklu a ekvantu). Ptolemaios tak dosáhl poměrně dobré shody s astronomickými pozorováními, ovšem za cenu značné složitosti a vyumělkovanosti. Geocentrický systém s nehybnou Zemí vypadal docela přirozeně, neboť v běžném životě necítíme, že by se Země pod našima nohama pohybovala (nikdo si tehdy neuvědomil, že totéž se děje na lodi rovnoměrně plující po klidné hladině jezera).
V r.1543 pak M.Koperník vypracoval alternativní heliocentrický model, podle něhož nehybným středem vesmíru je Slunce a planety kolem něj obíhají po (přibližně) kruhových drahách. Země je jednou z planet, která se otáčí s denní periodou kolem své osy, což tvoří zdání, že všechna vesmírná tělesa, hvězdy a planety, kolem ní obíhají.
Pozorované pohyby Slunce a planet se tak daleko jednodušeji a přirozeněji vysvětlí; již toto samo o sobě preferuje heliocentrický systém. Nejdůležitější je zde však to, že oběh planet kolem Slunce se podařil zcela precizně vysvětlit pomocí Newtonova zákona všeobecné gravitace + zákonů klasické mechaniky, z nichž plynou Kepplerovy zákony oběhu planet. Lze tedy říci, že Ptolemaiův geocentrický systém je mylný a skutečnosti odpovídá heliocentrický systém *) - ovšem s tím upřesněním, že Slunce je středem pouze naší planetární sluneční soustavy, nikoli vesmíru.
*) V současné době se někdy vyskytuje názor, že geocentrický a heliocentrický model jsou rovnocenné, že nelze rozhodnout, který z nich je adekvátnější. S tím nelze souhlasit! Zavedení dalších "epicyklů k epicyklům" lze sice dosáhnout takového zpřesnění, že geocentrický systém bude vyhovovat i posledním přesným pozorováním. Nebo z hlediska principu relativity můžeme k popisu vesmíru rovnoprávně použít vztažné soustavy spojené se Sluncem nebo se Zemí, tj. z pohledu stojícího Slunce nebo stojící Země. Zde se však dostáváme do rozporu s výše zmíněnými kritérii 3. a 4. adekvátního modelu. Zpřesňování geocentrického modelu je spojeno s rostoucí složitostí a nutností zavádění dalších volitelných parametrů, chybí věrohodnost a vysvětlení podstaty takového chování. Z čistě kinematického hlediska lze sice použít vztažnou soustavu spojenou se Zemí (při astronomických pozorováních ze Země to tak bohužel musíme dělat, se zaváděním složitých korekcí), avšak při analýze pohybu planet jsou rovnice jejich pohybu mnohem jednodušší ve vztažné soustavě, v níž je Slunce vzato jako nehybný počátek. Hlavně však je heliocentrický systém podepřen a odůvodněn dynamikou gravitačních a odstředivých sil při oběhu planet kolem Slunce - mechanismem, který velmi dobře vysvětluje příčiny tohoto pohybu. Zkrátka "to tak je"!
l Teorie světla. Pomocí starší Newtonovy korpuskulární teorie (světlo je tvořeno nepatrnými pohybujícími se částečkami) lze dobře vysvětlit přímočaré šíření světla v "paprscích" a v podstatě i lom světla při průchodu z jednoho optického prostředí do druhého. Nedovede však vysvětlit ohyb světla a interferenční jevy (charakteristické světlé a tmavé proužky či Newtonovy kroužky). Proto byla vytvořena novější vlnová teorie světla, která všechny jevy šíření, lomu, ohybu a interference světla dovede přirozeně vysvětlit. A navíc sjednocuje optiku s elektrodynamikou: světlo je elektromagnetické vlnění o velmi krátké vlnové délce. Vlnová teorie světla byla potvrzena a zdálo by se tedy, že korpuskulární teorie je nesprávná.
Avšak počátkem 20.stol. Einstein ukázal, že fotoelektrický jev lze vysvětlit jedině tak, že na povrch kovu nebo na atom dopadne kvantum světla - jakožto částice - a vyrazí z něj elektron. Světlo se tedy chová jednak jako vlna, jednak jako částice. Každá z obou teorií dokáže popsat a vysvětlit některé vlastnosti světla a o žádné z nich nelze tvrdit, že je "lepší" nebo "reaálnější" než ta druhá. Vysvětlit tento zdánlivý gnoseologický rozpor se podařilo až v korpuskulárně-vlnovém dualismu kvantové fyziky, který se projevuje i u elektronů a jiných částic (viz pasáž "
Částicově-vlnový dualismus" v §1.1 zmíněné knihy "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření"). Zde je tedy situace úplně jiná než u geocentrického a heliocentrického systému. Obě teorie se ukázaly stejně správné a byly sjednoceny v duchu kritéria 5.
   Na základě výše uvedených kritérií 1.-5. lze tedy v zásadě rozhodnout, který z duplicitních modelů je "lepší" a adekvátnější.
Přesné a efektivní přírodní zákony; redukcionismus 
   Cílem přírodovědy je neustálé hledání plného porozumění sutečnosti a dokonalých předpovědí, především pomocí přesných matematických modelů reálného světa (v duchu klasické Newtonovy mechaniky). Tento teoretický "ideál" však v praxi naráží na obrovskou rozmanitost a složitost přírodních jevů. Na úrovni mikrosvěta k tomu přistupuje stochastický charakter kvantových zákonitostí, korpuskulárně-vlnový dualismus, kvantové relace neurčitosti. Na absolutní přesnost proto musíme v praxi většinou rezignovat a v našem poznání reality a schopnosti předpovědí připustit větší či menší míru neurčitosti...
   Každé těleso je složeno z atomů, takže přesná teorie popisující jeho chování a pohyb by měla zahrnovat pohyby a interakce všech jednotlivých atomů. Když bychom podle této koncepce chtěli analyzovat např. pohyb hozeného kamene, museli bychom vyřešit všechny rovnice popisující gravitační působení mezi každým atomem kamene a každým atomem Země, s obrovským počtem parametrů. To je samozřejmě zcela nemožné. Mechanika postupuje jinak: kámen modeluje pomocí idealizovaného hmotného bodu - těžiště, o hmotnosti
M rovné součtu hmotností všech atomů kamene a analyzuje interakci tohoto hmotného bodu s celkovým gravitačním polem Země, popsaným gravitačním zrychlením g. Toto je nesrovnatelně jednodušší - jedna rovnice o dvou parametrech (v tomto případě vlastně jen o jednom parametru g, protože vzhledem k univerzálnosti gravitačního působení pohyb nezávisí na hmotnosti M), přičemž obdržíme výsledek (dráhu vrženého kamene) s přesností naprosto postačující pro daný problém.
   Teorie, která adekvátně modeluje určité jevy, aniž by detailně popisovala všechny procesy, které se těchto jevů účastní a k nim vedou, se nazývá efektivní teorie. Někdy se používá i název fenomenologická teorie.
   Na "efektivních zákonech" je založena celá klasická mechanika s koncepcí hmotného bodu. Studium mechanických procesů na molekulární úrovni vedlo ke statistické mechanice a termodynamice. Předpokládá se zde sice, že jednotlivé částice se pohybují podle přesných zákonů Newtonovy mechaniky, avšak v praxi by jejich použití pro větší systémy bylo nesmírně složité a nemožné. Proto se na přelomu 19. a 20. století zavedly statistické metody, kde polohy a rychlosti jednotlivých částic byly nahrazeny statistickými průměry (za předpokladu, že pravděpodobnosti všech mikrostavů jsou stejné). Analytické metody používané v Newtonovské mechanice tak byly nahrazeny metodami statistické fyziky založenými na pravděpodobnosti; to se ukázalo velmi úspěšné zvláště v oblasti chování plynů a termodynamiky (kinetická teorie tepla).
   Efektivními teoriemi jsou dále nauka o pružnosti a pevnosti, hydrodynamika, elektrodynamika a optika látkového prostředí. Ve všech těchto fyzikálních oborech se zabýváme kolektivními pohyby atomů a molekul a jejich kolektivními elektrickými interakcemi, aniž analyzujeme všechny podrobnosti chování jednotlivých atomů. Rovněž větší část astrofyziky, která zkoumá pohyby planet, evoluci hvězd a galaxií, včetně relativistické astrofyziky. Zde je však zajímavá okolnost, že ve fyzice černých děr přechází přibližná efektivní teorie v teorii přesnou (§4.5 "Teorém "černá díra nemá vlasy"").
   Důležitou efektivní teorií je chemie. Podstata chemických reakcí je fyzikální - sdílení elektronů atomového obalu při těsném přiblížení atomů a v důsledku toho vznik přitažlivé elektrické síly, vázající atomy k sobě, do molekul
(podrobněji "Interakce atomů - chemické slučování"). V nejjednodušších případech dovede fyzikální chemie vazby atomů do jednoduchých molekul podrobně analyzovat a matematicky popsat. Nedokážeme ale vyřešit rovnice popisující interakce složitých atomů a molekul. Chemie však vytvořila své efektivní metody, které adekvátně popisují, jak se atomy a molekuly chovají při vzájemných reakcích a vyjadřuje je pomocí chemických vzorců a rovnic, aniž je nutno uvažovat všechny podrobnosti elektromagnetických interakcí mezi atomy.
   V moderní biologii - molekulární biologii - se ukazuje, že veškeré děje v živých organismech jsou založeny na velmi komplikovaných fyzikálních a hlavně chemických (biochemických) reakcích mezi složitými molekulami v buňkách. Kdybychom chtěli tyto životní pochody přesně analyticky popsat, museli bychom znát fyzikální stav mnoha biliónů-bilónů molekul v organismu a řešit obrovské množství rovnic jejich interakcí. Chování živých organismů je výsledkem tak složitých procesů s tak obrovským množstvím parametrů, že je zcela nemožné je exaktně fyzikálně popsat. Biologie však má své efektivní metody jak zkoumat životní procesy na úrovni subcelulární, buněčné i celého organismu, aniž je nutno uvažovat všechny podrobnosti reakcí mezi jednotlivými atomy a molekulami.
   Gnoseologický postup, který se složitější jevy snaží vysvětlit pomocí jevů jednodušších, se nazývá redukcionismus. Je to základní myšlenková platforma pokročilého výzkumu v oblastech složitějších jevů, zvláště biologických. Biologické děje se vysvětlují chemickými reakcemi a chemické reakce zase fyzikálními interakcemi atomů. Základní fyzikální zákony na klasické a makroskopické úrovni jsou deterministické (z hlediska kvantové fyziky je to složitější). Chování živých organismů se sice též vnitřně řídí fyzikálními zákony, avšak celkově je výsledkem tak složitých procesů s takovým obrovským množstvím parametrů, že je prakticky nemožné ho předvídat (v deterministickém smyslu). Jsme v zásadě "biologické stroje" a to co nazýváme "svobodná vůle" je pouhou iluzí?;
otázky determinismu verzus náhodnosti jsou podrobněji diskutovány v závěru §3.3, část "Determinismus - náhoda - chaos ?".
  Z hlediska přesnosti námi poznávaných přírodních zákonů si můžeme položit otázku: Co se stane, když vezmeme přírodní zákony, které dokonale fungují v laboratorních podmínkách a okolní nám dostupné přírodě a extrapolujeme je do nejextrémnějších situací? Projeví se nějaké drobnější odchylky, či dokonce hrubší nesouhlas? Tyto otázky zkoumají experimenty s částicemi urychlenými na vysoké energie a astronomická pozorování bouřlivých dějů ve vesmíru.
Unikátnost a původ fyzikálních zákonů 
   
Při gnoseologické analýze našeho poznávání přírodních dějů vznikají dále přinejmenším tři otázky o fyzikálních zákonech :
1. Platí stejné fyzikální zákony v celém Vesmíru, nyní v minulosti i budoucnosti ? 
2. Existuje jen jediný soubor možných fyzikálních zákonů ?
3. Jaký je původ fyzikálních zákonů ? 
Ad 1: Spektrometrická analýza záření přicházejícího i z těch nejvzdálenějších končin vesmíru ukazuje, že přírodní děje probíhající zde na Zemi i v celém pozorování dostupném vesmíru, se řídí stejnými univerzálními fyzikálními zákony mechaniky, gravitace, elektrodynamiky, atomistiky, jaderné fyziky, termodynamiky, fyziky plasmy atd. Většinou předpokládáme, že fyzikální zákony jsou stejné i v čase, avšak přímé důkazy pro to nemáme. V nejranějších etapách vývoje vesmíru možná docházelo k oddělování jednotlivých interakcí od základní sjednocené interakce, pro niž platily nám dosud neznámé zákony. Někdy se též uvažuje o pomalé změně fyzikálních konstant s časem, např. gravitační konstanty (viz např. §A2 "Bransova-Dickeova teorie gravitace"), což se dosud rovněž nepodařilo prokázat.
Ad 2: Složitější je druhá otázka, kterou je možno metaforicky (či z teologického hlediska) formulovat jako: "Měl Bůh při stvoření světa svobodu v tvorbě přírodních zákonů? - nebo je nutně musel udělat takové, jaké jsou?". Z hlediska klasické fyziky se zdálo, že může existovat jen jeden logicky konzistentní soubor fyzikálních zákonů. Podle kvantové fyziky a unitárních teorií pole, aplikovaných na kosmologii, však nemá vesmír jen jednu možnou historii, ale může existovat mnoho různých vesmírů s různými fyzikálními zákony a hodnotami přírodních konstant (je podrobněji diskutováno v §5.5 "Mikrofyzika a kosmologie. Inflační vesmír.", §5.7 "Antropický princip a existence více vesmírů" a §B6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.").
Ad 3: Původ fyzikálních zákonů se tradičně odkazuje do transcendentna, na Boha, který je jejich tvůrcem. Tak je to možná s těmi nejfundamentálnějšími zákony či východisky, z nichž vycházejí unitární teorie pole. Konkrétní fyzikální zákony, popisující jevy kolem nás, jsou však pravděpodobně produktem bouřlivých dějů na počátku vesmíru, kdy se formovaly základní pole, částice a vlastnosti interakcí mezi nimi. A v různých vesmírech tomu může být různě (§5.5 "Mikrofyzika a kosmologie. Inflační vesmír.")...
 Existence objektivní reality
Klasická přírodověda je založena na tzv. objektivním realismu: předpoladu, že existuje reálný "vnější" svět, jehož vlastnosti jsou dané a objektivní - nezávislé na pozorovateli, který jej zkoumá. Že všechny objekty existují nezávisle na nás a mají určité dané fyzikální vlastnosti, např. rychlost, hmotnost, elektrické působení (náboj). A tyto vlastnosti budou mít objekty stejné, ať je někdo pozoruje nebo ne.
   Toto plně odpovídá naší zkušenosti se všemi jevy v makrosvětě, popisovaném zákony klasické fyziky. Složitější situace nastává v oblasti mikrosvěta - atomů a elementárních částic. Zde proces "pozorování", resp. měření, nutně zasahuje do chování mikročástic a mění jejich parametry. Měření má totiž nutně charakter vzájemné interakce měřené částice s "testovacími" částicemi. Nemůžeme tedy tvrdit, že mikročástice měla určitou polohu a rychlost až do chvíle, kdy jsou parametry změřeny. Měřená veličina nabyla příslušnou hodnotu až v okamžiku měření - a v důsledku procesu měření. Nelze však souhlasit s názory, přeceňujícími úlohu "subjektivního pozorovatele" a zpochybňujícími objektivní realitu jako takovou! Přírodní děje s nespočetnými interakcemi částic a polí neustále probíhají v přírodě a jejich výsledky jsou nezávislé na nás. Pouze naše občasné sondy do dějů mikrosvěta jsou zatíženy principiálními kvantovými neurčitostmi. Není to však důsledek našeho subjektivního zásahu jako pozorovatele, ale vliv interakce s objektivně existujícími částicemi, použitými pro pozorování či měření. Kvantová fyzika nepopírá objektivní realitu, jen poukazuje na některé její pro nás neobvyklé a obtížně pochopitelné vlastnosti.
   V souvislosti s tím se někdy diskutuje, co vlasně znamená "existovat"? Zda můžeme tvrdit, že existují věci, které nevidíme, např. atomy, elektrony, protony, kvarky. Tyto částice, které nemůžeme "opticky" vidět, jsou však adekvátním modelem, který vysvětluje spoustu pozorovaných vlastností hmoty - vlastně všechny dosud známé vlastnosti. V běžném životě třebas svítící body tvořící obraz na televizní obrazovce (vakuové elektronce - katodové trubici): jednotlivé elektrony sice přímo nevidíme, ale jsou "zviditelněny" interakcí s molekulami luminoforu na stínítku obrazovky. I ostatní subatomární mikročástice dovede moderní fyzika nepřímo pozorovat, registrovat či detekovat, často pomocí velice složité experimentální techniky ("Detekce a spektrometrie záření", "Elementární částice a urychlovače"). Oprávněně proto "věříme" že tato mikročástice existují - nebo že jsou aspoň velice užitečným adekvátním modelem...
   Diskuse o "existenci" někdy zabředá do planého filosofování. Např. za běžné situace, že v místnosti stojí pracovní stůl: jak víme, že ten stůl tam dál existuje, když vyjdeme z místnosti a nevidíme ho? Můžeme se vrátit a uvidíme ho na stejném místě. Ale co když stůl zmizel (nebo ho někdo rozebral, rozpadl se) když z místnosti odejdeme a zase se objeví (složí) na tomtéž místě když se do místnosti vrátíme? To by byla jistě absurdní (i když v principu možná) představa, která nesouhlasí se zkušeností (třebas se svědectvím někoho, kdo v místnosti trvale zůstal)...
 
  Toto plané filosofování jde někdy ještě dál a zvrhává se v agnosticismus, nihilismus a subjektivní idealismus: neexistuje nic kromě naší mysli a našich myšlenek, vnější svět není reálný a objektivní, nýbrž se nám jen zdá. Toto je oblíbené téma "kavárenských filosofů", pijáků u piva, či "alternativců" různých orientací. Z hlediska východní filosofie je reflektováno v pojednání "Antropický princip aneb kosmický Bůh", část "Je svět objektivní, či subjektivní?". I když nemůžeme exaktně dokázat existenci objektivní reality, v našem životě, praktickém konání a poznávání, včetně vědeckého výzkumu, je objektivní realita jedinou možnou platformou !

Prostor a čas
Spolu s rozvojem poznání konkrétních zákonitostí přírody se vyvíjely i nejzákladnější fyzikální pojmy
- prostor a čas. Všichni v prostoru a čase žijeme, takže máme určitou intuitivní představu co prostor a čas jsou. Avšak obecnou a přesnou definici prostoru a času nemáme, protože nám chybí nějaký "vyšší" nadřazený a obecnější pojem, pomocí něhož bychom ji mohli vyjádřit. Taková "triviálnost" jako prostor a čas, se kterými se setkáváme neustále a v jejichž rámci žijeme, nám i při hlubší analýze uniká...
   Pro lidi ve starověku a středověku představoval veškerý prostor - celý svět, vesmír - malý okrsek naší Země, který se dal přehlédnout z nejbližšího kopce či obejít během pár dní. Později se díky námořním plavbám tento omezený obzor rozšířil a ukázala se skutečnost kulaté Země, na jejímž povrchu žijeme. Představu o sluneční soustavě a obrovském vesmíru, zabydleném hvězdami a galaxiemi, přinesla teprve novodobá astronomie. Detaily prostorového uspořádání nitra hmoty pak ukázala až současná atomová a jaderná fyzika.
   A čas dříve vnímali cyklicky jako periodicky se opakující střídání dne a noci a sled ročních období - v kruhu se neustále vracejících životních cyklů. Tato představa měla přírodně-agrární kořeny, byla odvozena od čtyř základních období - po zimě přichází doba, kdy raší rostliny a narodí se nová zvířata, v létě vznikne úroda. Lidé měli představu, že tento cyklus, jehož příčinu neznali (nevěděli nic o rotaci zeměkoule a jejím obíhání kolem Slunce, či o rotaci Měsíce kolem Země), je přirozenou a základní podstatou světa a vlastností času. A za "hybnou sílu" všech přírodních dějů považovali různé nadpřirozené bytosti a božstva, sídlící ve stromech, vodě, horách, kamenech, Slunci, Měsíci a pod. Tato božstva "oživovala" svět. Po vyjasnění iluzórnosti cyklické představy času se přírodověda řídí objektivní koncepcí lineárního času.
 Jak my lidé vnímáme prostor a čas ?
Základní informace o okolním světě získáváme pomocí našich smyslů. Zvuk vnímáme sluchem, světlo zrakem, tvar a teplotu předmětů hmatem, výpary některých látek čichem. Máme ale nějaký smysl či receptor pro mentální vnímání plynutí času (chronestesii)? Neurofyziologie ukazuje, že přímý "časový smysl" nemáme, ale mozek si jej umí dodatečně či virtuálně vytvořit. Nástrojem je paměť - více či méně stabilní záznam ve struktuře neuronů v mozku. Pomocí našich smyslů mozek registruje různé události jakožto vjemy, které si zpracovává a sekvenčně je zapisuje do různých vrstev neuronové sítě. Tímto sekvenčním "adresováním" záznamů událostí v neuronových sítích je v mozku kódováno jejich časové pořadí. Sled a návaznost těchto záznamů registrovaných událostí pak chápeme a prožíváme jako čas. Mozek neustále porovnává události registrované smysly i neuronální záznamy událostí dřívějších a třídí si je z hlediska prostoru a času. Psychologická šipka času
("psychický cit pro běh času"), podle které lidská paměť určitým způsobem reflektuje tu část událostí, která se nazývá minulostí, je v naší psychice jasně odlišuje od budoucnosti. Lidská mysl aktuálně vnímá přítomnost. Minulost, jako jedinečnou a neopakující se, má uloženu v paměti a o budoucnosti si může učinit určité představy a očekávání na základě svých dřívějších zkušeností. Čas je tedy myšlenková struktura, kterou si řadíme za sebou jednotlivé události.
   Toto naše mentální prožívání času je značně subjektivní, čas nám běží "různě rychle" v závislosti na řadě okolností vnějších i vnitřních v našem mozku. Zdánlivé "zrychlování" či "zpomalování" času závisí na "hustotě zážitků"
(zdá se nám, že při zajímavé činnosti čas rychle ubíhá, zatímco při nudné schůzi se čas nekonečně vleče...). Hodiny málokdy odměřují tentýž čas, jaký teče v našem nitru... Naše vnímání času si můžeme představit jako počet biologických událostí probíhajících v našem těle s danou frekvencí - "biologické hodiny". Čas je zakódován do všeho živého. Vnímání času organismy je často ovlivňováno biorytmy v buňkách, které se vyvinuly v průběhu evoluce - "biologická šipka času" (cirkadiální hodiny - rytmus střídání světla a tmy - se vyvinuly již u nejjednodušších organismů). "Šipka času" neúprosně ukazuje, že všechny organismy stárnou a nakonec umírají, nikdy tomu není naopak (srov. "Cesty časem: fantazie nebo fyzikální realita?").
   Klasická fyzika objektivně pojímá čas v podstatě jako řeku, která odněkud někam teče - u času je to v zásadě od nekonečna do nekonečna
(zatím zde neuvažujeme kosmologická omezení). Pro nás lidi je však čas jakási "mentální dimenze" odrážející to, jak vnímáne svět v našem mozku. Jedná se o jakousi psychologickou šipku času. Další analýza je v §5.6, část ""Šipka času".
   Když stanovujeme čas pomocí ručiček hodin, neměříme vlastně přímo čas, ale vzdálenost, jakou na ciferníku při svém pravidelném pohybu urazily... V dalších kapitolách této knihy uvidíme, že ve vesmíru nemusí čas běžet všude stejně rychle, může být ovlivňován gravitací či rychlostí pohybu, závisí na vztažné soustavě a geometrii prostoročasu. Neexistuje nějaké jednotné univerzální "teď" (určitá současnost), záleží na tom, kde se pozorovatel nachází a jak se pohybuje. Čas je "tvárná" veličina podobně jako prostor.
   Prostor - prostorové relace - vnímáme především pomocí zrakového zobrazení světla, většinou světla odraženého od hmotných těles. Světelný obraz, promítnutý čočkou našeho oka na sítnici, se přes optické nervy přenáší jako série elektro-chemických signálů do mozkového centra, kde se zapisuje do neuronové sítě. V mozku si na základě těchto informací vytváříme obraz reality, včetně prostorového uspořádání objektů, v našem vědomí. Vizuální vnímání prostoru je založeno na vlastnostech šíření elektromagnetického vlnění (optických vlnových délek) - přímočarém šíření vln ve vakuu, vzduchu či jiném opticky homogenním prostředí, odrazu světla od těles a lomu světla při přechodu do prostředí s jinou rychlostí šíření světla.
   Prostorovou informaci si, vedle optického vnímání, často doplňujeme pomocí hmatu
(což je ve své podstatě elektromagnetická interakce elektronových obalů atomů zkoumaného předmětu a atomů nervů našeho hmatu): "osaháváním" si děláme představu o velikosti, tvaru a prostorovém uspořádání těles. Tato mentální představa a zkušenost prostoru se zakládá již v útlém dětství (mají ji i vyšší živočichové) a umožňuje orientaci a cílený pohyb v přírodě. Při aktuálním pozorování se podvědomně používá srovnávání s dřívějšími obrazy, máme schopnost domýšlet si např. předpokládanou chybějící část obrazu či vkládat do pozorování naše znalosti "jak by to mělo být". Při pozorování jevů, s nimiž nemáme zkušenost (jako jsou některé světelné jevy v atmosféře), však může docházet k optickým klamům...
   Hmotný svět, který vnímáme svými smysly, má tři rozměry - rozlišujeme šířku, délku a hloubku. Můžeme jít nahoru - dolů, doleva či doprava, dopředu - dozadu; a také tyto směry kombinovat.

Prostor a čas v přírodě
Ve fyzice i ostatních přírodních vědách jsou prostor a čas základem pro popis všech jevů. Tyto jevy se snažíme vysvětlovat nějakými mechanismy, které fungují v prostoročasu. Samotný prostor a čas však nikdy nevidíme přímo, na jejich existenci spíše usuzujeme ze své každodenní zkušenosti.
  Otázky o podstatě prostoru, času i hmoty se pokoušeli řešit pomocí filosofických spekulací již antičtí řečtí myslitelé. Aristoteles ve své "Metafyzice" vyslovil názor, že hmota existovala v nekonečném prostoru stále (od nekonečné minulosti), přičemž "Bůh" (první hybatel) pouze do jejího chaotického stavu vložil pohyb a plánovitý řád - přírodní zákony. Později převládla víra ve stvoření světa a ve filosofii se diskutovala otázka, zda prostor a čas existoval již před aktem stvoření, nebo byl stvořen spolu s hmotou. Někteří filosofové zastávali názor, že bez hmoty nemohl prostor ani čas existovat (např. Aurelius Augustinius, 354-430n.l.). Jiní argumentovali tím, že "existence hmoty vůbec není nutná pro existenci prostoru a času, podobně jako existence Slunce není nutná pro existenci času, i když jeho pohybem čas obvykle měříme" (J.Locke, r.1690).
 Existuje prostor a čas ?
Je třeba si uvědomit, že prostor a čas jsou pouhé abstrakce, sloužící k vyjádření stavu a pohybů hmoty. Žádný prostor ani čas fyzicky - "hmatatelně" - neexistuje. Jsou to jen pomůcky které nám usnadňují orientovat se ve světě, přírodě, vesmíru. Dojem času a prostoru vyvolává distribuce a pohyb hmoty - tvar, rozmístění a pohyb běžných těles, interakce atomů a částic, různé hodnoty intenzit a potenciálů fyzikálních polí a jejich změny
(včetně příp. klidového stavu a neměnnosti v určité vztažné soustavě). V celém vesmíru není "fyzicky" nic jiného než hmota, která se pohybuje či mění - žádný čas, žádný prostor; to jsou jen veličiny kterými to popisujeme... Čas samostatně neexistuje, vždy je součástí nějakého pohybu. A prostor je vyjádřením pozičních vztahů hmotných těles. Srovnejme níže "Operacionalistické pojetí prostoru a času".
  V průběhu dlouhého vývoje přírodovědy se prostor a čas staly nejdůležitějšími fyzikálními pojmy a byly pro ně stanoveny základní fyzikální jednotky. V dávných dobách tyto jednotky vycházely z antropocentrického pojetí
(např. palce a stopy pro délku). Později, když lidé začali poznávat že žijí na Zeměkouli, se jednotky délky začaly odvozovat z rozměrů Země (vznikla jednotka 1 "metr"). A čas se obecně odvozoval od střídání dne a noci (jednotka 1 den, 1 hodina), z pozorovaných fází Měsíce (1 měsíc) a střídání ročních období (1 rok). Tedy od rotace Země a jejího oběhu kolem Slunce.
  Úzká souvislost pohybu s časem vedla k ustálení slovního spojení "plynutí času" pro děje kdy se něco mění, stárne, stává se minulostí. Nemyslí se tím, že by snad fyzicky "plynula" fyzikální veličina čas, ale že daný děj se dá popsat určitým časovým intervalem v němž se odehrává, plyne. Je to trochu podobné jako u obvyklé slovní formulace, že "určitým údolím či krajinou teče řeka": je tím myšleno, že daným říčním korytem teče voda
(pod vlivem gravitačního spádu).
  Tyto vžité formulace o plynutí času a geometrii prostoru samozřejmě používáme na řadě míst i v našem pojednání, přičemž však máme na mysli jejich skutečný fyzikální obsah
(především v klasické fyzice a STR - včetně relativnosti vztažných soustav). Složitější situace je v úvahách o obecné teorii relativity, která ztotožňuje gravitaci se zakřiveným prostoročasem. Gravitační pole má podle GTR také energii (§2.8 "Specifické vlastnosti gravitační energie"), takže zakřivený prostoročas nabývá hmotnou fyzikální povahu. V některých geometrických unitárních teoriích pole se dokonce prostoročas považuje za základní fyzickou "hmatatelnou" entitu, ze které jsou složené ("zkondenzované") všechny částice a veškerá hmota (kapitola B. "Unitární teorie pole", "Geometrodynamika") - hmota je z prázdnoty utvořená... Z gnoseologického a filosofického hlediska může být obtížné se s tím vyrovnat..!..
 Absolutní prostor a čas
Antickým řekům se zdálo samozřejmé, že existuje
stav absolutního klidu, kterého nabývá každé těleso, jež nepodléhá účinku vnějších sil. To vedlo ke koncepci "absolutního prostoru", v němž je možno stanovit, zda v různých časových okamžicich probíhají události v tomtéž místě (bodu) prostoru, a k představě "absolutního času". Galilei a Newton principem relativity a zákonem setrvačnosti koncepci absolutního prostoru částečně zbavili fyzikální půdy pod nohama, protože neexistuje způsob, pomocí něhož je možno absolutní klid nebo pohyb mechanicky změřit. Přesto však i Newton uznával absolutní prostor, jak je vidět z jeho spisu "Philosophiae naturalis principia mathematica" z r.1678, v němž píše: "Absolutní prostor svou povahou a bez vztahu k čemukoli vnějšímu zůstává vždy stejný a nepohyblivý".
  Newtonův trojrozměrný absolutní prostor je prostředím naší každodenní zkušenosti. Máme pocit vzdálenosti či blízkosti, délky, šířky a výšky. Díváme či pohybujeme se zleva doprava, od východu k západu, ze severu na jih, shora dolů. Každý z nás, ať se pohybujeme naším prostředím různým způsobem a rychlostí, vnímáme prostor zcela stejně. Všichni se na základních aspektech prostoru shodneme jak intuitivně, tak i při provádění přesných měření.
  Plně zachována však zůstala koncepce absolutního času, neboli možnost absolutně určit současnost událostí i tehdy, když tyto události probíhají v různých místech prostoru. Absolutní čas vystupoval v Newtonových zákonech mechaniky, tekl stejně pro libovolně pohybující se tělesa a jeho hodnota mohla být určena absolutně od "okamžiku stvoření světa". "Absolutní neboli matematický čas plyne rovnoměrně sám od sebe, bez jakéhokoliv vztahu k čemukoli vnějšímu" psal Newton ve svých "Principiích". Absolutní čas tedy ubíhá stejně rychle všude v celém vesmíru a nezávisle na věcech a událostech - celý vesmír by tedy měl jediný shodný "kosmický" čas. Tento univerzální absolutní čas, kterému vše podléhá, nelze nijak ovlivnit, ani zrychlit nebo zpomalit. Vznik, proměny i zánik všech věcí (včetně živých tvorů), všechny jevy a události, jsou součástí tohoto plynulého proudu "kosmického času". Čas bývá často srovnáván s jednosměrným tokem řeky, kde pohyb zpět není možný. Tato představa přetrvávala od antiky, přes středověk až do začátku 20.století.
  Newtonův absolutní čas je vyjádřením naší každodenní zkušenosti se směřováním jevů a událostí. Plyne neúprosně kupředu *) jak stárneme a vidíme mnohé věci zanikat, umírat naše blízké, jiné věci pak vznikat či rodit se. Je to čas, jehož plynutí je vnímáno všemi lidmi stejně, podřizují se mu pohyby planet, rotace Země a z ní plynoucí střídání dne a noci, jakož i zdánlivé pohyby hvězd.
*) Směřování času je z fyzikálního a kosmologického hlediska diskutováno v §5.6, část "Šipka času".

Prostor a čas používaný v klasické mechanice má následující čtyři základní vlastnosti :

  Newtonovská představa o struktuře prostoru a času plně odpovídala zkušenosti a nijak se o ní nepochybovalo až do konce 19.století. Tehdy z Faradayovy-Maxwellovy elektrodynamiky vyplynulo, že elektromagnetické vlny se šíří rychlostí c = 300000 km/s; hned se však vynořila otázka: vzhledem k čemu? Zavedení éteru jako prostředí v němž se šíří elektromagnetické vlny, zde vlastně nahrazovalo absolutní prostor (viz též poznámku o éteru na konci §1.5). Proslulé interferenční pokusy Michelsona a Morleye konané v letech 1881-1887 ukázaly, že žádný éter neexistuje a že světlo se šíří stálou rychlostí nezávisle na pohybovém stavu zdroje nebo pozorovatele, v rozporu s nejzákladnějšími mechanickými představami. Nesrovnalosti mezi představami klasické mechaniky a elektrodynamiky vyřešil A.Einstein (1879-1955) svou speciální teorií relativity (STR), v níž prostor a čas již nejsou absolutní, ale jsou součástí obecnějšího prostoročasu - §1.6 "Čtyřrozměrný prostoročas a speciální teorie relativity".

Pro pochopení vztahu mezi prostorem a časem na jedné straně a hmotou na straně druhé, však STR přinesla velmi málo. Prostoročas zůstával nadále jakýmsi "jevištěm" na němž probíhá pohyb hmoty, avšak jeho vlastnosti nejsou chováním hmoty nijak ovlivňovány. Vlastnosti a), c) a d) zůstaly ve speciální teorii relativity zachovány. Ve své obecné teorii relativity dokončené v r.1916 Einstein reviduje všechny základní vlastnosti prostoru a času (viz kap.2 "Obecná teorie relativity - fyzika gravitace"): prostoročas nejen že nemusí být Eukleidovský ani nekonečný (je Riemannovský a může být uzavřený), ale jeho geometrické vlastnosti jsou přímo určeny rozložením a pohybem hmoty. V různých místech prostoru může být jiný běh času, geometrie prostoru se může měnit s časem. Obecná teorie relativity zároveň znamenala zásadní obrat v názorech na podstatu gravitace - gravitace se stává projevem zakřivenosti prostoročasu. Při koncipování obecné teorie relativity měly na Einsteina značný (převážně pozitivní) vliv Machovy názory o kosmickém původu setrvačných sil (viz Dodatek A).
   Podle teorie relativity je prostor a čas relativní a závisí na hmotnosti a rychlosti. Různě pohybující se hmota může "vytvořit" různý prostor a čas - prostor a čas jsou výsledkem určitých fyzikálních procesů. A vlastním důvodem zavedení pojmů prostor a čas je, aby bylo možné posuzovat pohyb hmoty - pohyb částic a změny polí.
   Hluboká revize pojmů prostoru a času provedená v Einsteinově speciální a obecné teorii relativity pramenila z pečlivé analýzy procesu měření ve fyzice. Definice pojmů prostoru a času a jejich vlastnosti musejí plynout z poznatků získaných fyzikálními měřeními. Připisují-li se prostoru a času vlastnosti, které neplynou nevyhnutelně z fyzikálních měření, snadno se ocitáme na zcestí metafyziky. Matematická teorie, která si chce činit nároky na fyzikální obsah, musí být založena na takových výchozích pojmech, které odrážejí přírodní realitu. Na pojmy "prostor", "čas", "hmota" si dlouhou dobu činila výlučné nároky filosofie (někdy se s tím setkáváme i dnes). Historie vědeckého poznávání však ukazuje, že filosofie sice dovede klást důležité fundamentální otázky, avšak není schopna je spolehlivě a s konečnou platností zodpovědět. Pomocí různých filosofických spekulací lze dospět i ke zcela protichůdným závěrům a thézím. Realistickou odpověď na základní filosofické otázky jako je podstata prostoru, času a hmoty, a snad i na problémy vztahu bytí a vědomí nebo hmoty a "ducha", mohou pomoci najít jen fundamentální přírodní vědy (především fyzika), které dialekticky slučují spekulativní a experimentální poznávací metody, teorii a praxi. A k tomu poznání výrazně přispělo (a přispívá) i zkoumání gravitace.

Dvojí pojetí prostoru a času
Když to shrneme, z obecně přírodovědeckého a filosoficky-gnoseologického hlediska lze kategorie prostoru a času pojímat dvojím způsobem:

Exaktní (ideální) měření prostoru a času
Pro přesné měření fyzikálních veličin je třeba používat takové metody, pomůcky a přístroje, které dostatečně citlivě reagují na měřenou veličinu a přitom nejsou ovlivňovány ostatními vlivy a okolnostmi měření. Pokud toto není splněno, musí být aspoň možná přesná korekce na tyto rušivé a zkreslující vlivy. Pro měření prostoru a času ve fundamentální fyzice, zvláště v teorii relativity, se zavádějí idealizované hodiny a měřící tyče:
Ideální hodiny 
jsou takové kalibrované hodiny, jejichž rychlost chodu (frekvence použitého periodického děje) není ovlivňována žádnými neuniverzálními vlivy jako je teplota či působící síly. Naprosto nepoužitelné by zde tedy byly kyvadlové nebo přesýpací hodiny (jejichž rychlost chodu je přímo dána tíhovou silou, v beztížném stavu se zastaví); podobně i jiné mechanické hodiny by mohly být ovlivňovány mechanickými deformacemi jejich konstrukčních dílů. Za nejvhodnější z tohoto hlediska jsou považovány elektronické oscilátory a atomové hodiny.
Ideální měřící tyče 
jsou taková délkově kalibrovaná měřítka, jejichž délka není ovlivňována žádnými neuniverzálními vlivy jako je teplota nebo působící síly. Ideální meřící tyče by tedy měly být z teplotně neroztažného materiálu, dostatečně pevného a tuhého.
  Pokud se nelze vyhnout vlivu neuniverzálních faktorů, je na tyto neuniverzální vlivy nutno provést korekci. V praxi se pro měření časů a délek většinou nepoužívají přímo "hodiny" a "tyče", ale složitější metody využívající elektromagnetického záření - metody optické a radiolokační.

S prohlubováním a zpřesňováním přírodovědeckých poznatků a s jejich extenzí do mikrosvěta a megasvěta se koncepce absolutního prostoru a času dostávala do rozporu s výsledky pozorování a experimentů. Naopak operacionalistické pojetí relativního prostoru a času umožnilo pochopit a matematicky popsat i takové jevy, které by naší klasickou zkušeností byly nepochopitelné. V §4.3-4.9 a §5.2-5.7 uvidíme, že zvláště v extrémních situacích kolem černých děr či počátcích vesmíru, kde všechny nám obvyklé představy a metody měření prostoru a času selhávají, operacionalistický přístup umožňuje použít nové a nezvyklé metody měření prostoru a času, přiměřené daným podmínkám; je to patrně jediná možnost, jak tyto exotické jevy reflektovat.
  V dynamicky se vyvíjejícím a stále se proměňujícím vesmíru jedině "tvárný" prostor a čas, jehož vlastnosti se odvíjejí od probíhajících dějů, může adekvátně vystihnout strukturu a evoluci vesmíru v globálním měřítku i v měřítcích lokálně probíhajících procesů. Hmotná tělesa - obecně každá distribuce polí, hmoty, energie - ve svém okolí spoluvytvářejí (dotvářejí) vlastnosti prostoru, v němž se pohybují (§2.5 "Einsteinovy rovnice gravitačního pole").
Začátek a konec času?  
Abstraktní, matematický či absolutní čas má věčné
nekonečné trvání od -Ą do +Ą. Při fyzikálním, operacionalistickém pojetí však má čas konečné trvání. V §5.4 "Standardní kosmologický model. Velký třesk" uvidíme, že počátek vesmíru ve velkém třesku je zároveň i počátkem času. A v §5.6 "Budoucnost vesmíru. Šipka času" bude ukázáno, že budoucí evoluce vesmíru povede k faktickému konci času - buď ve velkém krachu, nebo v tepelné smrti vesmíru...
Vedle tohoto "globálního" konce času existují v obecné teorii relativity i situace, kdy nastává "lokální" konec času - jen pro určité pozorovatele či světočáry. V §3.
4 "Schwarzschildova geometrie" a v §4.9 bude ukázáno, že pozorovatel, který projde horizontem událostí černé díry, za konečný interval svého vlastního času dospěje do singularity, která představuje jakýsi "lokální konec času".
Kvantové "atomy" prostoru a času?  
Obecně je prostor a čas považován za
spojité kontinuum. V §B.4 "Kvantová geometrodynamika" bude však ukázáno, že kvantový přístup ke gravitaci a prostoročasu vede k představě kvantových fluktuací prostoročasu. Efektivně tak vznikají nejmenší, elementární, prostorové buňky o rozměru Planckovy délky ~10-33cm a nejmenší smysluplné časové intervaly o trvání Planckova času ~10-43sec. Z kvantového hlediska je tedy klasická představa plynulého toku času nahrazena představou skákajících diskrétních mini-intervalů, tak trochu připomínající propadávání zrníček písku v přesýpacích hodinách. Až ve větších prostoročasových měřítcích se chaoticky tam-zpátky poskakující časové mikro-intervaly složí do plynulého jednosměrného toku času a prostorová "pěnovitá" mikrostruktura se vyhladí do kontinuálního prostoru s určitou metrikou.
  Srov. též diskusi "Je svět na nejhlubší úrovni spojitý či diskrétní? " v §1.1 "Atomy a atomová jádra" monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".

Žijeme v zakřiveném prostoročase vyvíjejícího se vesmíru
Vytvořením obecné teorie relativity (OTR) a experimentálním potvrzením jejích základních předpovědí (především odklonu světelných paprsků v gravitačním poli Slunce změřeného v r.1919 expedicí sledující zatmění Slunce) byli lidé postaveni před skutečnost, že
žijí v zakřiveném prostoročase. Praktický význam obecné teorie relativity však ještě dlouho po jejím vytvoření nebyl doceňován, protože se myslelo, že gravitační pole v přírodě nikdy nemohou být tak silná, aby se výrazněji projevovaly specifické relativistické efekty a odchylky od Newtonovské teorie. Daleko větší zájem budila kvantová fyzika, která slavila bezprostřední úspěchy při objasňování zákonitostí mikrosvěta a struktury hmoty.
   První úspěch obecné teorie relativity se dostavil ve 20.letech v kosmologii (kap.5 "Relativistická kosmologie"). A.Fridman zjistil, že Einsteinovy gravitační rovnice umožňují řešení popisující prostorově homogenní a uzavřený vesmír, který se s časem rozšiřuje, což plně souhlasilo s objevem E.Hubbla, že vlnová délka světla od vzdálených galaxií je systematicky posunuta k červené barvě tím více, čím je galaxie vzdálenější.
   První náznak toho, že ve vesmíru mohou existovat kompaktní tělesa se silnými gravitačními poli, se objevil ve 30.letech. Tehdy Chandrasekhar a Landau ukázali s použitím Newtonovy teorie gravitace, že pro hvězdy musí existovat určitá maximální hmotnost, má-li být na konci jejich vývoje dosaženo nějakého rovnovážného stavu. Oppenheimer a Snyder pak zakrátko (v r.1939) použili dříve nalezeného Schwarzschildova přesného řešení Einsteinových rovnic a dospěli k závěru, že dostatečně hmotný objekt bude pod vlivem vlastní gravitace neomezeně kolabovat. Tyto vývody však ve své době nevzbudily širší zájem.
   Mocným stimulem k rozvoji obecné teorie relativity a zájmu o ni se staly na přelomu 50. a 60.let významné astronomické objevy. Především to byl objev pulsarů (viz §4.2 "Konečné fáze hvězdné evoluce. Gravitační kolaps") a hlavně kvasarů (viz §4.8 "Astrofyzikální význam černých děr"), u nichž se daly předpokládat velké koncentrace hmoty a silná gravitační pole. Dále, Fridmanovské kosmologické modely byly rozhodujícím způsobem podpořeny objevem mikrovlnného záření tepelného spektra odpovídajícího teplotě 2,7°K, které bylo interpretováno jako pozůstatek po velmi horké a husté fázi vývoje vesmíru - reliktní záření. V této době byla již rovněž poměrně dobře rozpracována astrofyzika evoluce hvězd, která ukázala, že v závěrečné fázi svého vývoje mohou hvězdy prodělat gravitační kolaps, který pro dostatečně hmotné hvězdy může být plně relativistický. Měly by tak vznikat neobyčejně podivuhodné kompaktní objekty nazvané kolapsary nebo černé díry. V 60. a 70. letech se tak vyvinula významná disciplina obecné teorie relativity a relativistické astrofyziky - fyzika černých děr (kapitola 4 "Černé díry").
   Rozvoj elektroniky, měřící a experimentální techniky umožnil znovu a na podstatně přesnější úrovni navázat kontakt obecné teorie relativity s experimenty a astronomickými pozorováními. V r.1960 Pound a Rebka pomocí Mösbauerova jevu přesně prokázali gravitační rudý posuv (viz §2.4 "Fyzikální zákony v zakřiveném prostoročase", pasáž "Gravitační frekvenční posun"). Provádějí nebo se plánují přesná měření subtilních relativistických efektů na pohybu planet i umělých družic ve sluneční soustavě. S pomocí citlivých experimentálních a elektronických metod byl znovu a s vysokou přesností opakován Ëtvösův pokus, prokazující ekvivalenci setrvačné a tíhové hmotnosti. Další zajímavou oblastí gravitační fyziky je studium vlastností gravitačních vln a pokusy o jejich experimentální potvrzení (§2.7 "Gravitační vlny"). Na řadě míst této knihy jsou příslušné teoretické koncepce a poznatky doplněny stručným popisem jejich příp. experimentálního ověření. Systematický přehled experimentů v oblasti teorie relativity a gravitace je v §2.10 "Experimentální ověřování teorie relativity a gravitace", kde jsou odkazy na příslušné pasáže v jednotlivých kapitolách, v nichž jsou dané experimenty rozebírány.

Cesta poznávání gravitace je neobyčejně zajímavá. Ukazuje se být klíčem k pochopení vlastností prostoru, času, hmoty a jejího pohybu, klíčem k tajemství stavby vesmíru.

Gravitace - "Předmluva"   1.2. Newtonův gravitační zákon

Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu :
Gravitace ve fyzice Obecná teorie relativity Geometrie a topologie
Černé díry Relativistická kosmologie Unitární teorie pole
Antropický princip aneb kosmický Bůh
Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie

Vojtěch Ullmann